„Muži, kteří vládli Evropě a pyšnili se svou moderností a rozumností, se chovali jako náměsíčníci, potáceli se od jedné krize ke druhé a nakonec sami sebe přesvědčili, že jediným východiskem je válka.“ Toto shrnutí sedmisetstránkové bichle „Náměsíčníci“ historika Christophera Clarka není popisem aktuální evropské situace, ale roků z počátku dvacátého století. Nicméně mnohé z těch popisovaných situací jsou dnešku až mrazivě podobné.
Děsivá válka na Ukrajině, kterou 24. února 2022 zahájil ruský prezident Vladimir Putin, do velké míry ovlivňuje a určuje, co se od té doby v Evropě děje. Z hlediska vojenských operací jde o lokální konflikt, stejně jako když Saudská Arábie útočí na Jemen, nebo USA na Irák, nicméně jeho dopady jsou globální. Celý Západ se do tohoto konfliktu zapojil jednak dodáváním zbraní napadené Ukrajině a pak vyhlášením sankcí proti Rusku.
Ekonomické dopady těchto sankcí na Evropu jsou brutální. Sedmasedmdesát let po konci druhé světové války se v Evropě bojíme, jestli nepřijde tuhá zima, protože pak by naše ekonomika i společnost kolabovaly nedostatkem plynu. Ceny energií, zdaleka nejen plynu, ale i elektřiny a pohonných hmot vystřelily do apokalyptických výšin, pro hospodářství i občany devastující a neudržitelné. A k tomu dvouciferná inflace, která za dva roky ukrojí z úspor celou třetinu a která statisíce nízkopříjmových domácností posílá pod hranici bídy.
Čtvrtstoletí jsme rozbíjeli energetickou soustavu v Evropě a nyní se divíme, že je rozbitá
Válka samozřejmě není jedinou příčinou současných vysokých cen energií a vysoké inflace a není ani příčinou primární. Primární je přístup Evropy k energetice během posledních 25 let a „kvantitativně-uvolňovací“ řešení ekonomické krize z let 2008 a následujících. Čtvrtstoletí jsme rozbíjeli evropskou energetickou soustavu a nyní se divíme, že je rozbitá.Odstavovali jsme funkční jaderné a uhelné zdroje a stavěli pouze neřiditelné větrné a sluneční a částečně plynové a nyní jsme překvapeni, že elektřina je drahá a že naše závislost na ruském plynu je hlubší než před dvaceti lety. Více než deset let naše centrální banky tiskly nové a nové peníze a lily je do ekonomiky raketovou rychlostí a nyní se divíme, že příliš vysoká peněžní zásoba v ekonomice vyvolala vysokou inflaci. Válka na Ukrajině tuto kritickou situaci pouze akcelerovala. Krize by přišla stejně, byť možná o něco později a pomaleji, ale přišla, nemohla nepřijít.
Každá válka je děsivá, a přestože můžeme hledat pro Rusko polehčující okolnosti, jde o akt neospravedlnitelný, který by spravedlivě měl být potrestán. Ale platí v zahraniční politice spravedlnost? Jen dvě výše zmíněné války (řadu let trvající Saudské Arábie proti Jemenu a poslední americká proti Iráku) ukazují, že nikoliv. Saudská Arábie i USA jsou naši významní obchodní partneři, Saudové jsou klíčoví dodavatelé ropy na světový trh a Spojené státy náš rozhodující transatlantický spojenec. Máme pak ale kvůli válce Ruska proti Ukrajině devastovat naše hospodářství více než je nezbytně nutné vyhlašováním dalších a dalších protiruských sankcí?
Jestli se vám nyní jevím jako cynik, tak s tím odsudkem prosím ještě pár řádků vyčkejte. Ekonomickou devastaci, kterou naše země nyní zažívá, považuji za kritickou a pro vývoj naší země velmi nebezpečnou. A mám na mysli nejen ekonomický, ale i společenský vývoj. Vysoké ceny energií – a tím jejich nedostupnost pro velkou část společnosti – jsou jedním ze znaků rozpadu civilizací (jak o tom velmi hezky hovoří profesor Miroslav Bárta v knize Sedm zákonů). Vysoká inflace a prudké chudnutí obyvatelstva jsou roznětkou ke společenským změnám nedemokratickým směrem (podobně jako v Německu třicátých let). Uvědomují si to politici, kteří rozhodují, a novináři, kteří to komentují?
V přepočtu na paritu kupní síly máme nejdražší elektřinu v Evropě, ne-li na světě. Průmyslové podniky kvůli vysokým cenám elektřiny a plynu nebudou schopné konkurovat nejen těm čínským a indickým, ale ani americkým či německým. Mluvíme o potřebě celoevropského opatření a váháme s tím národním. Občané České republiky zažívají nejbrutálnější propad reálných příjmů za posledních třicet let, pro lidi ve spodním příjmovém mediánu tento rok přinesl bolestivé zchudnutí a příští nebude lepší.
Myslím, že by se naše vláda měla zeptat občanů České republiky, co si o tom myslí. Přejí si, abychom vyhlašovali další a další protiruské sankce a dodávali další a další zbraně na Ukrajinu? Je to sice z vyššího pohledu možná spravedlivé, ale je to pro většinu českých občanů ještě únosné? A je to vůle většiny českých občanů? V takto zásadních otázkách by demokratická vláda měla vox populi respektovat a nikoliv ho znevažovat s odkazem, že jde o populismus.
Rozumějte mi dobře, sám za sebe jsem pro protiruské sankce i pro silnou pomoc napadenému. Jenže si uvědomuji, že tu nežiji sám. Já nemám v Rusku žádný byznys (kromě České republiky podnikám v USA, Velké Británii a Austrálii) a zvyšování cen plynu a elektřinu mému podnikání nahrává. A když bude nejhůř, mohu s rodinou odjet jinam. Většina mých spoluobčanů je ale v diametrálně odlišné situaci.
Pokud odhlédneme od politické či moralistní rétoriky a podíváme se na dopady a výsledky protiruských sankcí a dodávání zbraní na Ukrajinu, co můžeme vidět? Drastické ekonomické dopady na Evropu a naopak profitování USA, Číny a Indie. A z hlediska války nejen její prodlužování, ale její eskalaci. Dlouhé měsíce se fronta nehýbala, pozice se zdály „zabetonované“. Přesto umíraly další tisíce lidí a mírová jednání neprobíhala. V září Ukrajina zaznamenala několik dílčích vojenských úspěchů a Rusko v reakci na to vyhlásilo mobilizaci, aby mohlo do války poslat dalších několik set tisíc mladých mužů. Díky moderním západním zbraním dokázala Ukrajina trefit Kerčský most a také potopit ruský křižník Moskva. Rusko ve zjevné revanši za tyto ukrajinské zásahy zintenzivnilo raketové útoky na Ukrajinu a likviduje její energetickou infrastrukturu. Navíc se začalo hovořit o možném použití jaderných zbraní. To přece nelze považovat za pozitivní výsledek.
Poměřujme důsledky našich činů, nikoliv jen naše záměry a morální přesvědčení
Věříte tomu, že si Putin může dovolit tuhle válku prohrát? Že se stáhne jako Sověti z Afghánistánu? Obávám se, že zaprvé si to Putin dovolit nemůže a zadruhé, že v případě pádu Putina může přijít někdo ještě nebezpečnější. Co víme o mocenských silách a frakcích uvnitř Kremlu? Pokud se Rusové dobrovolně nestáhnou a realizovaná mobilizace a eskalace raketových útoků nejsou znakem, že by to měli v plánu, pak je nereálné předpokládat, že tak početnou zemi vyzbrojenou jaderným arsenálem je možné porazit v otevřeném válečném konfliktu.
Měli bychom poměřovat hlavně důsledky našich činů, nikoliv jen naše záměry a morální přesvědčení. Vím, že je to možná hodně nespravedlivé, že se nám to může hodně nelíbit, že se nám vybavují historické reminiscence Mnichovské zrady z roku 1938 a Bratrské pomoci z roku 1968, ale jedinou cestou řešení jsou mírová jednání a to na půdorysu současného stavu na bojišti.
Obávám se, že bez tlaku Západu na mírová jednání a při současném dodávání zbraní Ukrajině, budeme další měsíce sledovat jen eskalaci konfliktu, další tisíce zbytečně mrtvých na obou stranách a obávat se jaderného konfliktu. A zároveň jako Evropa a zejména my ve střední Evropě poneseme enormní ekonomické náklady tohoto konfliktu. To opravdu chceme?
Všímejme si také, jak se chová zbytek světa, nežijeme přece na planetě Zemi sami. Co dělají Čína, Turecko, Indie? Indický ministr pro ropu Hardeep Singh Puri na otázku televize CNBC, zda nemá morální problém s nákupem ruské ropy, odpověděl: „Nakoupíme ropu bez ohledu na to, odkud pochází. Demokratická vláda má morální povinnost vůči svým občanům.“
To je realistická politika, která si je vědoma národních zájmů a povinností vůči občanům, které reprezentuje. Nenakupovat z Ruska ropu a plyn, protože Putin je autokrat a vede válku na Ukrajině, a přitom zároveň tyto a další ruské suroviny nakupovat přes prostředníky z jiných zemí, kteří na tom mají obrovské zisky a my jen obrovské náklady a nejistotu, není zrovna racionální a nakonec ani morální. Nenakupovat z Ruska ropu a plyn, protože Putin je autokrat a vede válku na Ukrajině, a přitom zároveň kupovat ropu a plyn od Saudů, přestože jejich režim je ještě méně demokratický než ten ruský a vedou válku na cizím území déle a s větším počtem obětí než nyní Rusko, je pokrytecké.
Indie nakoupila letos z Ruska násobně více ropy než v minulých letech a navíc s výrazným diskontem oproti tržním cenám. Má tak nejen dostatek levných energetických zdrojů pro svoji ekonomiku, ale také možnost tuto ropu s výraznou marží prodávat na světovém trhu. A podobně si vede Čína a řada dalších zemí. Čeho pozitivního dosáhneme, když my přestaneme levnou ruskou ropu a levný ruský plyn, pro jejichž dodávky do střední Evropy je navíc vybudovaná dobrá infrastruktura, odebírat?
Profesor moderních dějin na univerzitě v Cambridgi Christopher Clark uzavírá své bádání o tom, jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce, slovy: „Krize, jež v roce 1914 vedla k válce, byla plodem společně sdílené politické kultury. (…) Jedno je zřejmé – žádná z trofejí, o jejichž získání se politikové v roce 1914 vzájemně předháněli, nestála za hrůzy, jež následovaly. (…) V tomto smyslu byli protagonisté událostí z roku 1914 náměsíčníky, kteří sice bděli, ale neviděli, a ačkoli je pronásledovaly zlé sny, přesto zůstávali slepí k hrůzám, do nichž nakonec uvrhli svět.“
Toto varování a obecně poměřování, co je menší a co větší zlo v důsledku našich činů, patří k základům realistické zahraniční politiky. Přál bych si, aby to patřilo i k základům české zahraniční politiky.
