Velkolepé bylo letošní tenisové olympijské finále. Držel jsem palce Novakovi Djokovičovi, byť jsem moc nevěřil, že má šanci mladého a nabuzeného Carlose Alcaraze porazit. Ale dokázal to a já si vzpomněl na některá jeho grandslamová finále, která jsem měl možnost sledovat. Nejvíc titulů získal na Australia Open a tento turnaj byl i důvodem, proč jsem před lety do Austrálie poprvé letěl. V posledních letech, když tam již máme byznys a další zvažujeme, jezdím do Austrálie častěji.
Austrálie bývá vnímána jako nejmenší kontinent, ale je to obrovská země, dost mimo rámec představ Evropana. Je více než třicetkrát větší než Velká Británie. Její rozlehlost a relativně nízká zalidněnost se bude promítat do několika poznámek, o které se s vámi chci podělit. Nejprve jedna turistická, pak jedna globálně energetická a nakonec ty byznysové.
Na severovýchodě Austrálie jsou nádherné pláže, možná nejkrásnější, jaké jsem v životě viděl. Tyrkysově modré moře a z něj 60 až 80 metrů pozvolna stoupající pláž jemného žlutého písku a pak zeleň a za ní vysoké hory. Pláž je dlouhá dvanáct kilometrů a na ní jen třeba osm lidí. Berte to jako symbol země protinožců – na přírodní zdroje nesmírně bohaté rozsáhlé území s relativně málo obyvateli.
Je to nakonec i zdrojem překvapivých paradoxů. Austrálie je jeden z největších světových vývozců plynu, ale v obydlené části Austrálie je této základní energetické suroviny nedostatek. Plyn se těží na severozápadě, ale většina lidí žije na jihovýchodě a trubku přes celý kontinent nenatáhneš, je to sedm tisíc kilometrů. Plyn lze zkapalnit a naložit na loď a Austrálii obeplout, ale je to mnohem delší cesta, než ho z toho severozápadu doručit do Číny nebo Indonésie. Takže v Melbourne nebo v Sydney je plyn hodně drahý a občas ho mají nedostatek, přestože jako země jsou jeho obrovským vývozcem.
Velkou rozlohu a nízkou hustotu obyvatelstva si uvědomuji i v oblasti, kde máme dům. Formálně bydlíme asi čtyři kilometry od města, ale to město vlastně neexistuje. Tedy není to město v evropském významu toho slova. Průměrný pozemek tam má sedm hektarů, takže k sousedovi jdete od baráku k baráku patnáct minut pěšky, tedy i k sousedovi jezdíte autem. V tom „městě“ je jedna ulice, kde je pár kaváren a obchoďák, ale jinak i v něm jsou ty domy strašně daleko od sebe.
Obří doly u protinožců
Mám v Austrálii uhelný, energetický a chemický byznys a obrovský dojem z velikosti na mě udělal i náš tamní uhelný důl. Přejet autem v podzemí z jeho jedné strany na druhou trvá půl hodiny. Ten důl, to není díra do země, to je město pod zemí. Sjedete šikmou cestou asi dvě stě metrů pod povrch k centrálnímu nádraží, odkud jsou cesty do všech směrů. Je to tam v podzemí tak obrovské a spletité, že kdybych vás tam někde vysadil, tak nenajdete cestu ven. Těch silnic a ulic jsou tam desítky kilometrů a nejsou tam značky. Horníci znají cestu, ale návštěvník by se ztratil.
Další obrovský dojem na mě udělalo, že kolem naší uhelné elektrárny na patě toho obřího dolu je rekreační oblast. Asi čtyři sta metrů od elektrárny je pláž jezera, kde se lidé koupou, stovky chalup tam jsou.
První uhelné doly v Austrálii jsme získali koupí polovičního podílu ve společnosti InterGen v roce 2019. Po dvou následujících covidových letech, které byly v Austrálii velmi striktní a přísné, jsme v roce 2022 koupili důl a elektrárnu Delta Electricity v Novém Jižním Walesu a také firmu Australian Lake Potash na těžbu a zpracování potaše v Západní Austrálii. Loni jsme v Austrálii znovu investovali – koupili jsme pozemky a práva na těžbu uhlí ve státě Queensland. Letos to v prvním pololetí vypadalo ještě na jeden australský obchod, jednali jsme o koupi těžební společnosti Coronado Global Resources, ale nakonec to nedopadlo.
Elegantní princip potašového byznysu
Těžba uhlí a výroba elektřiny z uhlí je byznys, který jsme dobře znali. V Austrálii jsme ale vstoupili do zcela nového sektoru, do chemického průmyslu. V poušti těžíme takovým jednoduchým a hezkým způsobem potaš a vyrábíme z ní prémiové organické hnojivo. Letos v létě naše firma SO4 v závodě Lake Way po několika letech úsilí a vývoje úspěšně vyrobila první vysoce kvalitní síran draselný, máme v plánu ho produkovat 245 tisíc tun ročně, což by z nás činilo největšího producenta potaše síry v Austrálii a jihovýchodní Asii.
Těžbu potaše, která probíhá na principu nasyceného roztoku, vám trochu přiblížím. Vycucáváme ze země vodu s řídkou koncentrací té látky, o kterou máme zájem, a na sluníčku skrze jednoduché odpařování, to zahušťujeme, pak necháme postupně krystalizovat soli, které jsou vlastně znečištění té látky, až se nakonec dostaneme k potaši. Je to elegantně jednoduché a skvěle funkční.
Ze země vyčerpáte roztok, ve kterém je ve slabé koncentraci i síran draselný, tedy to žádoucí organické hnojivo. Roztok naženete do obrovského jezera, které má rozlohu přes 300 hektarů, kde postupně vysychá. V poušti se voda rychle vypařuje, za den se z toho prvního jezera vypaří přes padesát tisíc tun vody. Na jedné straně toho jezera se neustále připouští ta ze země těžená kapalina a na druhé straně, kde je díky vysychání a absenci přítoku koncentrace solanky vyšší, se kapalina přepouští do dalších jezer, kde dále vysychá.
Sůl v nasyceném roztoku krystalizuje a padá na dno. První krystalizuje sůl kamenná, která zůstane na dně druhého jezera, odkud se nasycený roztok přecucne do dalšího jezera k dalšímu vysychání. Ze dna druhého jezera se vybagruje ta sůl kamenná, která nám slouží jako stavební materiál, budujeme z ní hráze.
Takhle se kapalina postupně přepouští, až nakonec dostaneme tu správnou sůl. Tu na centrifugách odstředíme, abychom z toho dostali pryč poslední znečištění, napytlujeme a distribuujeme.
Kontrast tamní racionálnosti s evropskou ideologičností
Současná australská vláda se také hlásí k ambici snižovat emise CO2, ale zároveň oznámila, že bude i nadále umožňovat a podporovat uhelný průmysl. Řešením tohoto zdánlivého rozporu (podporovat těžbu uhlí a zároveň se hlásit k současné klimapolitice omezující emise CO2) mají být projekty na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého.
V tomto přístupu je velmi dobře vidět realistický duch asijsko-australského světa, který tak kontrastuje s ideologičností Evropy. V rámci byznysu je Asie připravena k mnohým kompromisům, dobře si vědoma prostého faktu, že s obchodem musí souhlasit obě strany, kupující i prodávající, a že moralizování a ideologie nemají v byznysu místo.
Austrálie, která má po USA a Rusku třetí největší zásoby uhlí na světě, si dobře uvědomuje, že uhlí je nezbytné pro výrobu energeticky náročných surovin od oceli po cement a samozřejmě také tepla a elektřiny. Sice se stále píše o době postuhelné a že elektřinu si budeme vyrábět z tzv. obnovitelných zdrojů, ale statistiky ukazují něco jiné – stále více než třetina veškeré elektrické energie na celém světě je vyráběna spalováním uhlí a v Austrálii to jsou dvě třetiny.
Austrálie si také v kontrastu s EU dobře uvědomuje, že ekonomika země má pro kvalitu života lidí zásadní význam, že „nerůst“ a podobné koncepty jsou cestou do pekla a jedno jakými úmysly dlážděnou. Zatímco EU pod pláštíkem boje s klimatem likviduje svoji vlajkovou loď automobilový průmysl, Austrálie takovouto pošetilost nepředvádí. Pro nejmenší kontinent je naprosto zásadní těžební průmysl (nejen uhlí, ale i plyn či železná ruda a další kovy), který se na australském HDP podílí 14% a přímo zaměstnává 300 tisíc lidí a dalších více než milion nepřímo. Australští politici, hájící zájmy své země, se proto k těžbě uhlí staví vstřícně, a proto do australského těžebního průmyslu s důvěrou investuji.
Bílý písek a bílí žraloci
Australský „cestopis“ jsem začal plážemi a jimi i skončím. Doly Západní Austrálie, nejen naše doly, ale mnohé další, včetně třeba zlatých, leží kousek od hezkého a velmi bohatého města Perth. V tom městě sídlí šest největších australských těžařských firem, takže to město je strašně bohaté a strašně drahé. Ty těžařské firmy hodně vydělávají, a aby tam své manažery udržely, tak je hodně dobře platí. Třípokojový byt pak v Perthu stojí pět až osm milionů dolarů.
Perth má také nádherné pláže, podobné jako jsou v Miami. Kilometry dlouhé pláže bílého písku, když je vidíš z letadla, tak jsi nadšený a těšíš se, jak se půjdeš vykoupat. Jenže to má dva háčky. První je ohromné množství žraloků bílých v pobřežních vodách. V moři u těch nejlepších pláží jsou sice instalované žraločí sítě, ale logicky se ptáš, jak moc si jsem jist, že v té síti není díra? Na druhé riziko pak upozorňují na těch krásných bílých plážích všudypřítomné cedulky s varováním „Dávejte pozor na písečné hady, jsou prudce jedovatí.“
Chce se vám jít na pláž a říkat si, třeba budu mít dneska kliku?