Termínem „krvavé prosťáčství“ popisoval americký spisovatel Dashiell Hammett v povídce Rudá žeň (1929) pomatené myšlení lidí, kteří byli delší dobu vystavení násilným situacím. „Klimatické prosťáčství“ je analogický neduh, při kterém jinak přísní a analytičtí vědci opouštějí své kritické schopnosti, když dojde na diskusi o otázkách klimatu a energetiky.
Co způsobuje „klimatické prosťáčství“? Možná nedostatečná znalost tématu, nebo strach promluvit nahlas proti vědeckým kolegům. Nebo je to jednoduše přesvědčení založené spíše na víře v proklamovaný konsenzus než na předložených důkazech. Ať už je příčina jakákoli, klimatické prosťáčství je problém. Obhajují se zásadní změny ve společnosti a utratí se miliardy. Ale na jakém základě? (Koonin: Nejistá věda)
Minimálně posledních dvacet let páchá západní civilizace ve jménu „záchrany klimatu“ vlastní sebevraždu a Evropa je smutným věrozvěstem tohoto sektářského hnutí. Poslední roky jsou důsledky klimatických šílenství předchozích desetiletí již naprosto zřejmé. Prudký růst cen energií, úprk evropského průmyslu, zhoršování životní úrovně. Kromě těchto ekonomických důsledků sledujeme i další negativní dopady, jakými jsou nárůst depresí a dalších psychických chorob mezi dětmi a dospívajícími a vzrůstající nechuť mladých lidí mít děti.
Ale co když mají klima alarmisti pravdu, co když člověk v nějaké zásadní míře destruuje klimatický systém Země? Co když emise CO2 povedou v příštích desetiletích k tomu, že velká část nyní obydleného světa se stanou neobyvatelnou? Slovy aktivistů, co když Země hoří a zároveň nás zaplavují oceány? Pokud by tomu tak bylo a šlo tomu zabránit omezením emisí CO2 a uskromněním se v naší spotřebě, nemáme jít touto cestou dobrovolné skromnosti?
Zásadní otázky zní: Do jaké míry je oteplování způsobené lidskými vlivy a lze to případně změnit a s jakými náklady a očekávanými výnosy? Co věda o klimatu ví s vysokou mírou jistoty a co jsou jen spekulace, hysterie a hloupost?
Četl jsem k tomu nespočet textů a slyšel mnoho odborných debat. Ale teprve nyní jsem narazil na jednu nesporně relevantní knihu. A to jak důvěryhodností a erudicí autora, tak způsobem zpracovaní. Mám na mysli knihu Stevena Koonina Nejistá věda, která vyšla letos i v českém překladu.
Steven E. Koonin (* 1951) je americký fyzik, profesor na Stanford University´s Hoover Institution. V letech 2009 až 2011 byl náměstkem ministra energetiky USA. V Obamově administrativě odpovídal za program výzkumu klimatu a strategii energetických technologií.
V knize Nejistá věda, která je plná dat, tabulek a grafů, používal výhradně podklady, které jsou ve zprávách IPCC či v respektované odborné literatuře, případně přímo primární data. Vše pečlivě vyzdrojované, takže data ke každému argumentu a závěru z knihy S. Koonina si můžete snadno dohledat.
Profesor Koonin na základě vědeckých dat a zpráv IPCC dokládá, že lidský vliv na klimatický systém má fyzikálně malý účinek. Tak malý a naše porozumění klimatickému systému je navíc tak omezené, že současná věda není schopna kvantifikovat, jak klima na lidské vlivy reaguje, ani jak se přirozeně mění. Většina nepříznivých meteorologických jevů zůstává v mezích dřívější variability. Klima nevykazuje žádné známky rozvrácenosti, prognózy budoucích katastrof se opírají o modely pochybné platnosti. Projekce budoucího klimatu a meteorologických jevů se opírají o modely, které jsou pro daný účel prokazatelně nevhodné.
Pojďme nejprve projít data, která tvoří kontext celé současné diskuze o klimatické změně. Průměrná roční teplota planety Země historicky kolísá a to velmi výrazně – nikoliv o nějakých jeden až dva stupně Celsia, před čím jsme klima alarmisty varováni, ale o dvacet stupňů Celsia (graf 1). V průběhu posledního milionu let se střídala období rychlého oteplování s obdobím pomalejšího ochlazování. Tyto výkyvy byly způsobeny mírnými změnami oběžné dráhy Země kolem Slunce a sklonu její osy. Poslední teplé období před současností začalo asi před 127 tisíci lety a trvalo přibližně 20 tisíc let a během té doby byla globální anomálie povrchové teploty až o 2°C vyšší a horní vrstvy oceánu byly o 2-3°C teplejší než dnes.
Za posledních 20 tisíc let, tedy od poslední doby ledové, se planeta Země oteplila o cca 5°C. Relativně vysoká a stabilní teplota za posledních 10 tisíc let podpořila rychlý rozvoj civilizace. I ve výrazně kratším časovém úseku vidíme něco podobného. Klimaticky chladnější období, například malá doba ledová v 16. až 18. století, se pojila s válkami, epidemiemi a úpadkem společností, zatímco teplejší období lidem a civilizacím prospívala.
Mezinárodní panel pro změnu klimatu (IPCC) prognózuje, že během příštích 100 let se zeměkoule oteplí o 1,3 stupně Celsia. Klima aktivisti děsí veřejnost, jak hrozná prognóza to je, a že je třeba tomu zabránit stůj co stůj. Ale podívejme se na posledních 120 let. Od roku 1900 do roku 2020 se zeměkoule oteplila přesně o stejnou hodnotu, o 1,3 stupně Celsia a při tom došlo k největšímu zlepšení života člověka v dějinách. Celosvětová střední délka života vzrostla z 32 na 72 let, počet obyvatel vzrostl pětkrát a HDP na obyvatele vzrostlo sedmkrát.
Země vyzařuje energii odpovídající tomu, co pohlcuje ze slunce, ale místo toho, aby tato energie přímo odtékala do vesmíru a tím ochlazovala naši planetu na chladný průměr -18°C, je velká část této energie zadržována atmosférou, která nás přikrývá. Nejdůležitějším ze skleníkových plynů je vodní pára. Její množství v atmosféře se samozřejmě v daném místě a čase značně liší, v průměru se vodní pára podílí na zachycování tepla z více než 90 procent. Druhý nejvýznamnější skleníkový plyn je pak oxid uhličitý, který se od vodní páry liší mj. tím, že jeho koncentrace je na celém světě téměř stejná. Podle geologických měřítek trpí dnešní Země nedostatkem atmosférického CO2. Pouze jednou, v období permu před 300 miliony let, byla hladina CO2 v atmosféře tak nízká jako dnes. V současné době se CO2 podílí na schopnosti atmosféry zachycovat teplo asi 7 procent (graf 2).
Je tedy evidentní, že velké kolísání teplot, stejně jako velké kolísání podílu CO2 v atmosféře, je součástí přírodních procesů na naší planetě. Z hlediska dat dlouhé historie se vliv člověka samozřejmě limitně blíží nule, nicméně jak je tomu za posledních cca sto let? Téměř při každých záplavách, nebo naopak delším suchu, stejně jako třeba po velkém hurikánu, nám nějací experti v médiích tvrdí, že v důsledku klimatické změny roste četnost a intenzita extrémního počasí. Mají tato tvrzení relevantní oporu v datech?
Koonin argumentuje, že nikoliv: „Pozorování trvající více než sto let ukazují, že většina typů jevů extrémního počasí nevykazuje žádné výrazné změny – a některé z nich se dokonce staly méně častými nebo závažnými – i když vliv člověka na klima vzrůstá.“ I Světová meteorologická organizace uvádí, že v současnosti nelze žádný jednotlivý jev extrémního počasí (např. hurikán) přičíst na konto změny klimatu způsobené člověkem.
V USA, které mají nejrozsáhlejší a nejkvalitnější meteorologické údaje na světě, jsou ve srovnání s dobou před 100 lety rekordně vysoké denní teploty stejně časté a rekordně nízké teploty dokonce méně četnější. Pokud jde o tornáda, tak v USA se stala mírnějšími. Tedy žádná extremizace počasí.
Podobné je to s varováními o stoupání hladiny moří. Maledivská vláda se před patnácti roky oblékla do skafandrů a zasedala pod vodou, aby upozornila na globální oteplování a stoupání hladiny oceánů, které ohrožují tento turistický ráj. V září 2013 byl na obálce časopisu National Geographic koláž napůl potopené Sochy svobody – jiný způsob varování před stejnou apokalypsou. Otázky jsou zřejmé: Opravdu stoupají světové oceány tak rychle? Může za to člověk, nebo to jsou přírodní procesy? Může to člověk zastavit?
Hladina moře historicky výrazně osciluje a to nikoliv o centimetry či desítky centimetrů, ale o 150 metrů (graf 3). Posledních 20 000 let hladina světového oceánu stoupá, vzhledem k té době před dvaceti tisíci lety zatím o 130 metrů. Amplituda oscilace je tedy ohromná, nicméně růst je v čase pomalý (graf 4). Mimochodem k té fotce zatopené Sochy svobody Steven Koonin uvádí, že záznam z přílivoměru v parku Battery na špičce Manhattanu (necelé dvě míle od té sochy) ukazuje, že hladina moře tam od roku 1855 stoupá o 30 cm za 100 let. Tímto tempem bude trvat 20 000 let, než hladina moře dosáhne výše jako na tom obrázku časopisu National Geographic.
Neurychlují však tento vzestup lidské vlivy? Jak to s rychlostí růstu mořské hladiny vypadá v posledním století? Průměrná rychlost globálního průměrného vzestupu mořské hladiny v letech 1901 až 2010 činila 1,7 mm za rok. V poslední šestině této periody (v letech 1993 až 2010) to bylo ale téměř dvakrát tolik (3,2 mm za rok). Růst hladiny oceánů se tedy zrychluje? Nikoli, jde jen o výběr úseku z časové řady. Stejně vysoké tempo růstu, jako bylo v těch letech 1993 až 2010, totiž bylo i v letech 1925 až 1940.
Proč nám pak ale jiní rozumní lidé tvrdí, že malé ostrovy a pobřežní oblasti za pár desítek let vezme moře a že extrémní počasí je častější a intenzivnější? Jaká k tomu mají data?
Příkladem budiž bývalý šéf kanadské a následně britské centrální banky a posléze zvláštní vyslanec OSN pro opatření v oblasti klimatu a financování Mark Carney, který na pařížské klimatické konferenci v roce 2015 varoval před nárůstem extrémního počasí, zejména povodní: „Přestože zima 2014 byla v Anglii nejvlhčí od doby krále Jiřího III., předpovědi naznačují, že během příštích zim můžeme očekávat další, nejméně 10 procentní nárůst srážek.“ Na podporu tohoto tvrzení citoval Britský meteorologický úřad, konkrétně výzkum pozorování klimatu, prognóz a dopadů. Jednalo se o modelové předpovědi na příštích pět let (2015-2020). Ta pětiletka je již za námi, takže se můžeme podívat, jaká byla realita.
Všechny modely meteorologického úřadu, které Carney v roce 2014 citoval, se ukázaly jako naprosto chybné. Srážky během následných šesti zim byly v průměru o 39 procent nižší než ty rekordní z roku 2014, které se měly dle Carneyho a jím citovaných modelů dále zvýšit o minimálně 10 procent. Carney a modely předpovídaly více než 500 mm ročně, realita byla poloviční (278 mm).
Čím to je? Navzdory jistotě, s níž jsou projekce prezentovány jako fakta, je odhadování lidských vlivů velmi nejisté. Problém je v tom, jak fungují počítačové modely, které se používají k predikování budoucího vývoje klimatu. Klimatický systém je totiž tak složitý, že je nemožné ho smysluplně namodelovat. Například víme, že nejsilnějším skleníkovým plynem je vodní pára a také že mraky jsou zároveň velmi významným faktorem v odrazivosti slunečního záření. Jenže právě oblačnost neumíme smysluplně predikovat.
Zprávy IPCC pracují se soubory (tzv. ansámbly) mnoha modelů a prezentují průměry z mnoha desítek různých modelů. Prognózy jednotlivých modelů se ale tak dramaticky liší, že nedává smysl brát vážně ani jejich průměry. Respektive je velmi pravděpodobné, že při spoléhání na ně, vás realita usvědčí z omylu stejně jako Marka Carneyho.
Sám IPCC přiznává, že netušíme, co je příčinou tohoto selhávání modelů. Koonin k těm modelům a zprávám IPCC říká: „Nedokážou nám říci, proč se klima během těchto desetiletí změnilo. A je to hluboce znepokojující, protože pozorované oteplení na počátku dvacátého století je srovnatelné s pozorovaným oteplením na konci dvacátého století, které hodnotící zprávy s ´vysokou spolehlivostí´ připisují lidským vlivům.“
Současné vědecké poznání není schopné říct, nakolik člověk ovlivňuje klima. Necháme-li stranou klima propagandu a budeme-li se opírat výhradně o hodnověrná data, nemáme jak obhájit miliardové náklady a zásadní změny ve společnosti, které se pod hlavičkou Green Dealu a podobných politik realizují.
Podstatné snížení globálních emisí oxidu uhličitého či dokonce jejich eliminace na nulu (tzv. bezuhlíková ekonomika) je naprosto nereálné. Částečný odklon od uhlovodíkových energetických zdrojů je možný (byť velmi nákladný) pro 1,5 miliardy lidí ve vyspělém světě, ale naprosto nepřijatelný pro naprostou většinu lidstva, pro těch 6,5 miliardy ostatních.
Snížení emisí by muselo být provedeno v situaci, kdy silně roste poptávka po energii. Ta je způsobena demografickým vývojem a ekonomickým rozvojem. Energetické potřeby jsou neodkladné, zatímco přínosy snížení emisí jsou nejasné.
Jeden konkrétní příklad z knihy Nejistá věda: „Kdyby se nezměnilo nic vyjma toho, že by emise na obyvatele Indie vzrostly na úroveň dnešních emisí Japonska (Japonsko má mezi rozvinutými zeměmi jedny z nejnižších emisí), tak celosvětové emise by se zvýšily o více než 25 procent.“
Do roku 2050 se očekává celosvětové navýšení poptávky po energii o 50 procent. Fosilní paliva zajišťují přibližně 80 procent primární světové energie a tato dominance bude trvat. Podle současných projekcí sníží silný růst obnovitelných zdrojů (větrná a solární energie) do poloviny tohoto století podíl fosilní energie jen o deset procent, tedy na přibližně 70 procent.
Pokud jde o nucenou dekarbonizaci ekonomik, je závěr Stevena Koonina jednoznačný: „Dopad lidských vlivů na klima je příliš nejistý (a velmi pravděpodobně příliš malý), ve srovnání s odstrašujícím množstvím změn, nutných k odstranění globálních emisí řekněme do roku 2075. A pro mě mnohé jisté nevýhody zmírňování emisí převažují nad nejistými přínosy: chudí lidé ve světě potřebují stále větší množství spolehlivé a cenově dostupné energie a rozšířené obnovitelné zdroje či štěpení jsou v současnosti příliš drahé, nespolehlivé nebo obojí.“
Jak tedy reagovat na měnící se klima, když zmírnění emisí skleníkových plynů je nereálné? Teoreticky buď geoinženýringem, nebo adaptací.
Pokud jde o geoinženýring, tak proti oteplování planety lze bojovat zvyšováním odrazivosti atmosféry (albeda) Země, aby pohlcovala méně sluneční energie. Nebo ještě odsáváním CO2 zpět z atmosféry, což je ale velmi drahé.
Současné technologie umožňují vytvořit stratosférickou mlhu, například přísadami do leteckého paliva nebo dělostřeleckých granátů, které ve velkých výškách rozptylují plynný sirovodík. Jenže to by mohlo způsobit nezamýšlené změny v klimatickém systému, např. změny ve srážkách. Podle Koonina je pravděpodobné, že by se objevily vedlejší účinky, které by přinejmenším pro některé země mohly být horší než oteplování, jemuž bychom se geoinženýringem snažili čelit.
Jedinou rozumnou strategií tak zůstává ta nejprostší a jediná odzkoušená, a sice adaptace. Adaptace může být účinná. Lidé dnes žijí v klimatických podmínkách od tropů po Arktidu a přizpůsobili se mnoha klimatickým změnám, včetně relativně nedávné malé doby ledové před zhruba čtyřmi sty lety.
Zde je pět Kooninových argumentů, proč máme na měnící se klima reagovat adaptací:
- Adaptace je agnostická (lidé se úspěšně přizpůsobovali změnám klimatu po tisíciletí; přizpůsobovat se změnám klimatu lze, aniž víme, jestli jsou zapříčiněny lidmi, nebo jde o přírodní jevy)
- Adaptace je úměrná (mírná počáteční opatření mohou být posílena, pokud se klima změní více)
- Adaptace je lokální (nevyžaduje globální konsenzus, je přizpůsobena různým místním potřebám a prioritám, a tak výdaje na ni jsou politicky schůdnější)
- Adaptace je autonomní (lidem vlastní, společnosti se adaptují od vzniku lidstva)
- Adaptace je účinná (společnosti prosperovaly a prosperují v různých prostředích, od Arktidy po tropy).
Steven E. Koonin: Nejistá věda. Co věda o klimatu říká, co neříká, a proč na tom záleží. (Books & Pipes, Brno 2024)
