Pavel Tykač vsadil miliardy na byznys, který v posledních letech už všichni odepisovali. Dnes jeho elektrárny patří k zachráncům evropské energetiky. Obor, do kterého vstoupil před více než patnácti lety, už nehodlá opustit, i když jeho zájmy teď míří hlavně do zahraničí. V Česku ale hodlá zanechat i novou stopu. I to vyplynulo z rozhovoru s redaktorem Forbes Česko Janem Strouhalem, který byl publikován v říjnu 2022.
Kam to Evropa dovedla, když se musíme modlit za mírnou zimu?
„Říkám si, kam to Evropa dovedla, když se tu osmdesát let po válce musíme všichni modlit za mírnou zimu,“ říká ve své kanceláři, ze které má rozhled po celé staré Praze od Pražského hradu přes Národní muzeum až po žižkovskou televizní věž, a drží přitom hrnek horkého čaje. Čaje, který mohl být v rychlovarné konvici uvařen i díky němu. Pohodlně se s ním usadí do jednoho z kožených křesel a odpovídá klidným a rozvážným hlasem, přitom je z něj však cítit, jak moc je ze současné situace rozladěný.
Ne už tolik překvapený. Před současnou situací sám dlouhodobě varoval. Nikdo jej ale nevnímal, i přesto stále investoval miliardy do uhelného byznysu, který každý odepisoval. Sázka, ve které mohl přijít o hodně, ale která se nakonec vyplatila. „Zajímavé je, že když se nám nedařilo, tak si nás nikdo nevšímal. Naopak ti, kteří si přáli, abychom tu nebyli, chtěli, abychom doslova chcípli co nejdřív. Ale teď, když se nám daří, se najednou zajímají,“ říká osmapadesátiletý uhlobaron ve velkém rozhovoru pro Forbes po osmi letech s důrazem na to, že i přesto se nemá problém podělit.
Muž, který se k uhlí a energetice dostal před patnácti lety a zřejmě už ji nadosmrti neopustí. V ní se našel, jiný obor se už nemá motivaci učit, navíc v ní vidí stále mnoho investičních příležitostí. Teď hlavně mimo Evropu, odkud mu dnes prostřednictvím amerických firem Corsa Coal a Blackhawk nebo britského Intergenu plynou dvě třetiny současných zisků. Přikoupil i elektrárnu v Austrálii. Česko ale přes palubu rozhodně neháže. „Je to má rodná zem a lidi zde mám rád,“ říká s tím, že by zde rád zanechal i něco jiného než vytěžené doly.
Zatímco ještě před dvěma lety každý odepisoval uhelné elektrárny, teď prožívají malou renesanci a hrají roli zachránce. Nemáte z toho tak trochu škodolibou radost?
Škodolibou radost určitě nemám, i když jsem uhlí neodepisoval jako mnozí. Teď z toho mám spíše smutek.
Z čeho přesně?
Všude, kam jsme přišli, jsme říkali, že politika, kterou Evropská unie (EU) vede, se jednou promění v malér, protože vypínání řiditelných (jaderných, uhelných a plynových, pozn. redakce) zdrojů je příliš rychlé. Ale v tom evropském až budovatelském nadšení to vlastně nikdo nechtěl slyšet. Škodolibou radost ale teď vážně nemám. Mám spíš strach z toho, co vše to nakonec přinese. Je to opravdová smršť.
V Česku ale přílišné vypínání zdrojů neprobíhalo, to spíše v rámci Evropy?
U nás také, ale pravdou je, že ne v takovém měřítku. Odstavily se bloky v elektrárně Mělník, v Dětmarovicích nebo v Prunéřově. Možná to byly až dva tisíce megawattů a to je na Českou republiku poměrně dost. Ale pravda – nedosáhlo to takového rozměru jako v celé Evropě. Zní to asi hrozně, ale Evropa měla velkou kliku, že válka nepřišla o dva roky později. Protože to tempo, jakým západní země vypínaly řiditelné zdroje, bylo ohromující. Naproti tomu teď Němci zapínají zpátky uhelné elektrárny, snaží se oživit i pár jaderek, což je celé vlastně až smutně legrační. Kolikátý obrat už to v jejich jaderné politice je? Pátý? Ale kdyby válka přišla o dva roky později, tak se velmi obávám, že už bychom nade vší pochybnost mrzli. Neměli bychom co zapnout.
Ze současné krize tedy viníte hlavně politiku EU?
Jde o souběh více faktorů. První věcí je samozřejmě válka na Ukrajině, druhou věcí pak samotná reakce EU. Ta snaha o zavádění sankcí, a to bez velkých analýz, co všechno ty sankce můžou potom způsobit. Za velkou část současného dění si můžeme jen my sami naší reakcí. Primární příčinou je to, že jsme v EU přes dvě dekády ničili stabilní energetické zdroje. Člověk nemusel být Einstein, aby mu došlo, co se stane. Z řiditelných zdrojů máme jádro, uhlí a plyn. A my jsme se rozhodli, že vypneme jádro, vypneme uhlí a zbyl nám jen plyn, který je navíc v rukou agresivního autoritativního diktátora. Jak to asi mohlo dopadnout? A do toho se po zahájení války přidalo vyhlášení sankcí, které bylo po morální stránce naprosto v pořádku, ale po obchodní stránce ve skutečnosti způsobí zchudnutí stamilionů lidí.
Do Česka ale teď ruský plyn neteče?
I tak si ale – a je mi líto, že to řeknu, protože to mnohé bude bolet – musíme zvyknout na to, že v prostředí vysokých cen energií zde nemohou dlouhodobě fungovat energeticky náročné provozy, jako je výroba hliníku nebo třeba sklářství, které je tu považováno za jakési rodinné stříbro. Pro ně tu nebude budoucnost a dříve nebo později se bude vyrábět jinde. Pak je na samotné vládě, aby řekla, jaké obory tu chce mít, jaké pro ni jsou strategicky důležité, a ty podporovat. Protože až přijde zase nějaká krize jako covid, pak bude dobré si tu umět sestavit plicní ventilátor a nebýt v tom závislý na třetí straně.
Jak naplníme zásobníky na příští zimu?
Vláda ale není nečinná. Před zimou zajistila až třetinu roční spotřeby plynu z nizozemského LNG terminálu, naplnila zásobníky a nakonec přišla i s tím zastropováním cen…
Ve veřejném prostoru je naplnění zásobníků strašně přeceňováno. Ano, vypadá to, že zimu bychom mohli přežít. Ale problém je, že my potřebujeme tu zimu přežít s ne úplně prázdnými zásobníky. Potřebujeme, aby jely alespoň některé ruské plynovody, protože jinak zkrátka nebudeme schopni naplnit zásobníky před příští zimou.
Letos jsme je naplnili díky tomu, že plyn do Evropy stále proudil, i když v omezené míře, skrz Nord Stream a Transgas, ale bez ruského plynu zásobníky nejsme schopni naplnit. A na to nebudou stačit ani ty všechny terminály, které teď v Evropě máme nebo jsou teprve ve výstavbě. Pak to může skončit katastrofou a může to vyvolat i velké politické změny. Samozřejmě bych si to nepřál, ale stát se to může.
Přežijeme letošní zimu bez blackoutů?
Mírnou zimu určitě zvládneme, průměrnou zimu s vypětím všech sil a studenou zimu zvládneme za cenu určitých regulací. Ale podle mě je dost trapné a nedůstojné, že se tu o takových věcech bavíme. Říkám si, kam to Evropa dovedla, když se tu osmdesát let po válce musíme všichni modlit za mírnou zimu. Nevím, jak vás, ale mě to strašně tahá za uši.
Podle vás to tedy není otázka jedné zimy, ale více zim, kdy si budeme muset utáhnout opasky?
Obávám se, že ano. Prostě se z toho všeho budeme muset vykoupit.
Není ale správné, že dáváme přednost morálním hodnotám před obchodními zájmy?
Podle mě když vy nebo já přijdeme o deset procent svých příjmů, tak nás to nijak nezabije. Ale když o to samé přijde například samoživitelka se dvěma dětmi, tak tu to už bude zatraceně bolet. Morální principy mají určitě svůj význam, určují spoustu důležitých věcí ve společnosti a bez nich bychom asi zvlčili a stali bychom se společností k nežití. Ale z pohledu těch nejchudších vyvstává jedna otázka.
Jaká?
Jestli je to opravdu tak, že naše reakce na válku na Ukrajině plná sankcí pomáhá tu válku rozhodnout. Někde se určilo, že sankce fungují, ale já jsem ještě neviděl seriózní analýzy, že je tak jednoduché dostat sankcemi největšího světového producenta surovin. Abychom někoho donutili k politickým změnám, které on sám dělat nechce. Vidím obchodní bilanci Ruska, která vzkvétá, vidím jejího souseda Asii, která má obrovský průmysl a Rusko teď má peníze z Evropy, za které si její produkty může koupit. Evropa se ale takto rozhodla, respektive politici. Nakonec od toho je máme, aby za nás činili přesně tato rozhodnutí.
Cítím z vás, že s tím vším uvnitř docela bojujete.
Snažím se jen sdělit svůj pohled z obou stran. Nechci povýšit morálku nade vše a vykašlat se na ty chudé, kteří prostě pak nebudou mít jinou možnost než jít pod most nebo do exekucí. Nechci ale opomenout ani tu morálku, sebrat se a jít poprosit Rusy, jestli nám nepošlou trochu plynu. Je to vážně těžká diskuse a každý na situaci máme nějaký názor. A jestli má být výsledkem jen zchudnutí stamilionů nejchudších, tak oba pohledy jsou validní.
Má současná situace sílu změnit poměry v Česku?
Obecně se nechci vyjadřovat k politickým věcem, ale myslím si, že ti lidé mají prostě jen strach. Jsou si nejistí a bojí se. A já se jim vůbec nedivím. A jestli to má potenciál něco změnit? To doufám, že ne.
Bez uhlí se neobejdeme ještě dlouho
Pojďme k uhlí a k vašemu hlavnímu aktivu v Česku, což je energetická skupina Sev.en Energy. Mění ten překotný vývoj, který sledujeme v energetice, něco na vaší strategii?
Nemění. Osobně jsem nikdy na vypínání uhlí moc nevěřil. Nevěřil jsem na rychlé hledání termínů konce uhlí v Česku od všemožných komisí. Vždy jsem tvrdil, že taková transformace není o určení konkrétního data, ale o připravenosti reálné náhrady. A tou reálnou náhradou se vedle dlouhodobých projektů v podobě výstavby jaderných elektráren v té době stal plyn. A to nyní není zrovna příliš preferovaná varianta. Česká republika pak má jeden objektivní problém. A tím je, že jde o vnitrozemskou ekonomiku a že kromě zbytků uhlí tu nemáme žádná další fosilní paliva. Jakákoli energie k nám proto musí být dopravena přes okolní země.
Kolik se dnes vlastně vydělává v uhelných elektrárnách na jedné megawatthodině vyrobené elektřiny?
Jde o strašně jednoduchou otázku, na kterou je strašně těžké odpovědět. Minulou neděli jsme měli několik hodin, kdy prodejní cena elektřiny byla záporná. Znamená to, že elektřina byla v síti zdarma, a dokonce vám ještě zaplatili za to, že jste si ji odebral. Tento stav trval asi čtyři hodiny. Průměrná celodenní cena byla šedesát eur za megawatthodinu, přičemž naše celkové výrobní náklady jsou výrazně vyšší.
A jak tomu bylo v pracovních dnech, kdy je energetická náročnost, a tím pádem i poptávka po elektřině vyšší?
Například ve čtvrtek nebo v pátek byla průměrná denní cena přes 400 eur za megawatthodinu. Ale tady záleží hlavně na tom, jestli elektřinu máte prodanou dopředu skrz forwardové kontrakty a kdy jste ji tak prodával – jestli před válkou, v průběhu války, zkrátka za jakých podmínek a za jaké ceny. Hodinová cena je diametrálně odlišná než forwardová, jiná cena je během dne a během noci. Jsou prostě hodiny, kdy se prodělává, a naopak kdy se vydělává hodně.
ČEZu v prvním pololetí vzrostl zisk o 2000 procent. Jak je to u vás?
Ptáte-li se na to, jak nám podnikání ekonomicky vychází tady v Česku, tak hrozně záleží na poruchovosti. Když máme daný týden nebo měsíc nízkou poruchovost a jede nám hodně kotlů, tak vyrobíme elektřinu i nad naše dlouhodobé závazky a tu pak můžeme prodávat na trhu za spotové ceny. Naopak když nastane situace jako na začátku září, kdy nám z dvanácti kotlů jelo jen pět, tak naopak musíme tu elektřinu dokupovat za vysoké spotové ceny a jsme na tom vážně katastrofálně. Při nejlepší vůli nejsem schopen teď odhadnout, jak dopadne celý rok. Je tam opravdu hrozně moc proměnných.
Stále je to pro vás ale daleko zajímavější období než například v době covidu, kdy jste museli elektrárny kvůli slabé poptávce vypínat. A vzhledem k tomu, že uhelné elektrárny jsou teď spíše podfinancované, spoříte si na budoucnost?
Řekl bych, že spíše splácíme staré dluhy, protože poslední tři roky byly pro nás opravdu jako žití z ruky do huby. Přežívali jsme právě díky předprodané elektřině, protože ceny v době covidu byly opravdu velmi nízké. To jsme fungovali hodně ze setrvačnosti a rozhodně jsme nevydělávali na obrovské ekologické investice a zároveň na opravy, které jsme museli provádět a stále provádíme zejména v Počeradech. Takže vše, co nyní vyděláme, vracíme zpět do elektráren.
Investice se ale vyplatily…
Investovat do uhelných elektráren bylo z dnešního pohledu jasnozřivé rozhodnutí, ale pro nás tehdy bylo opravdu dost odvážné a riskantní. Když si vzpomenete na dobu dva tři roky zpět, kdy všichni predikovali rychlý konec uhlí, a pro nás tím pádem špatnou budoucnost, my jsme si v té době mysleli něco jiného. Jenže něco jiného je myslet si něco jiného než většina, a ještě na to vsadit v takovém prostředí velké peníze. Nákupem Počerad a závazky, že do nich budeme investovat, jsme na to velké peníze reálně vsadili. Teď to vypadá jako samozřejmost, ale tehdy nás z toho hodně bolela hlava. Vlastně už ani nepamatuji, kolik let jsme si nevybírali dividendy. Všechny peníze šly do našich elektrárenských provozů.
Jaká je vůbec životnost vašich elektráren v Počeradech nebo Chvaleticích, kdybyste na ně nyní vůbec nesáhli?
Kdybychom na ně vůbec nesáhli, tak je to otázka měsíců. Bloky mají v průměru řekněme patnáctiprocentní poruchovost, což zhruba znamená, že patnáct procent z celého roku nevyrábějí. A kdybychom na ně nesáhli, tak by se jejich poruchovost rychle zvýšila ke třiceti procentům, což už by pak nedávalo ekonomický smysl. Neochota ČEZ investovat do této elektrárny byla i důvodem, proč tak brzy připadla nám. Investice si spočítali na nějakých devět miliard korun a my jsme ji přebírali opravdu doslova vybydlenou. Všech pět bloků elektrárny potřebovalo v podstatě generální opravy. Neděláme je sice zcela v plném rozsahu, ale o moc levnější to zase není.
Neobáváte se toho, že přijde čas, kdy si na vás začne veřejnost jakožto na majitele elektrárenské skupiny ukazovat?
Vezměte si, že jen tady v Česku zaměstnáváme čtyři tisíce lidí, po celém světě to je násobně víc. Některé lidi zde zaměstnáváme už desítky let a myslím, že se k nim chováme slušně. Což potvrzují i průzkumy spokojenosti se zaměstnavatelem, z čehož mám jen radost. Je také pravdou, že dnes už dvě třetiny nebo i tři čtvrtiny zisku vytvářím mimo hranice České republiky.
Ale abych odpověděl. Osobně se vážně nesetkávám s tím, že by na mě někdo ukazoval.
Ptám se proto, že stát už na vás ukazovat začal. A teď nemyslím konkrétně na vás, jakožto spíše na energetický sektor, kdy se mluví o zdanění mimořádných zisků. Měl byste problém se rozdělit?
Vůbec ne. Podělení se považuji za samozřejmé, protože ve chvíli, kdy se děje v ekonomice to, co se děje, tak je vlastně nemožné, abychom zůstali stát stranou. Nemůže to být jinak. Druhou věcí je samotná definice mimořádného zisku. Osobně si totiž nemyslím, že by šlo o něco mimořádného. Evropa se totiž vydala úplně nesmyslnou cestou a 95 procent mainstreamu i politiků bylo o takové cestě hluboce přesvědčeno. Já jsem ale byl přesvědčený, že je to celé omyl, a vydal jsem se jinou cestou. Vsadil jsem na své přesvědčení i hodně peněz, navíc v době, kdy jsme opravdu ryli obličejem v zemi. Takže teď, kdy nám to vlastně vyšlo, jsem vždy, když slyším spojení neočekávaný nebo nepřiměřený zisk, dost naježený. Tehdy jsme prostě jen nepodlehli stádnímu uvažování a nemysleli jsme si, že Evropská unie má ve všem pravdu. Nerad bych ale, aby tato část odpovědi zastínila to, že jsem i přes tohle vše připravený se rozdělit.
Vede vás k tomu svědomí?
Není přece možné, abychom nevnímali to, co se kolem nás děje. Není možné, abychom mohli být spokojení v zemi, které se nedaří a kde jsou všichni nespokojení. O tom, že se na všem chceme podílet, není sporu. Ale naše zisky opravdu nejsou nijak závratné i z důvodu, že nám pomáhají zaplatit investice. Vždyť jeden jediný filtr pro snížení emisí stojí miliardu korun a opravy kotelen a strojoven stojí další stovky milionů.
A kdyby daň byla zavedena, znamenalo by to, že byste omezili tyto investice, nebo že byste si ukrojili ze svého zisku, nebo ji promítli do konečných cen pro zákazníky?
Možná od každého trochu. Nevím teď, jak daň bude formulována nebo jak bude razantní. Zajímavé ale je, že když se nám nedařilo, tak si nás nikdo nevšímal. Naopak ti, kteří si přáli, abychom tu nebyli, chtěli, abychom doslova chcípli co nejdřív. Ale teď, když se nám daří, se najednou zajímají.
Přitom my jen letos odevzdáme na daních v podobě emisních povolenek 25 miliard korun do státního rozpočtu. A to není zdaleka jediná daň, kterou každoročně přispíváme státu. Letos to bude celkově dělat nějakých třicet miliard, to není nízké číslo.
Do toho zmíněné investice a dojdete k tomu, že vlastně ani není co danit. I proto za mnou už dlouho nebyl finanční ředitel s tím, že bychom si mohli vyplatit dividendu.
Když padne otázka možného snížení cen elektřiny, hodně lidí dnes volá po opuštění energetické burzy v Lipsku. Je možné burzu jednoduše opustit?
Ono to ani není tolik o tom, vystoupit z burzy, ale spíše o tom, zakázat export. Jenže ve chvíli, kdy jako země, která sice vyváží deset terawatthodin elektřiny, ale dováží 150 terawatthodin v plynu a ropě, zakážete export, nemusíte sem tyto zmíněné věci dovézt. Nebo budete moct, ale za vysokou cenu. Říct jim, že to, co máme, jim nedovezeme, ale zároveň požadovat, aby to, co mají oni, nám dovezli, mi nepřijde vůbec jako reálné.
Opravdu by přišla taková reakce?
Evropa by na naše rozhodnutí byla nucena reagovat. Jde o 27 zemí a ty by začaly omezovat vývozy svého zboží. Nemyslím si, že bychom na tom ve výsledku vydělali. Ale ono to není o tom, zakázat vývoz nebo přestat obchodovat na burze v Lipsku. Burza je jen místem, kde se střetává nabídka a poptávka. Ten problém je jinde. Evropa hodila přes palubu řiditelné zdroje a začala soutěžit v tom, kdo je zavře jako první. Teď je prostě těchto zdrojů energie málo a to je hlavně potřeba řešit.
V rámci zmiňovaných opatření se dotknu ještě jedné věci. A tou je prohlášení premiéra Petra Fialy, že stát bude chtít získat pod kontrolu všechny klíčové elektrárny v zemi. Patří do českých klíčových elektráren i Chvaletice a Počerady?
Když pominu jaderné elektrárny, tak v Česku je šest páteřních elektráren. A těmi jsou Chvaletice, Počerady, Prunéřov, Tušimice, Ledvice a ještě k nim můžeme přiřadit Mělník.
Máte signály, že by je stát chtěl získat pod svou kontrolu?
To teď nemám.
Kdy podle vás odezní současná energetická bouře?
Přes dvacet let jsme pracovali na rozbíjení energetické infrastruktury, tak teď bude nějakou dobu trvat to dát dohromady. Půjde tedy o několik let, ale myslím si, že déle než tři čtyři roky by to trvat nemělo.
Jste v této hektické době často ponořený v grafech?
Víte, úplně ponořený v grafech nejsem a nebývám. Spíše se zabývám strategií, a jak už jsem zmínil, většina mých investic směřuje do zahraničí, konkrétně do USA, Austrálie a Velké Británie. Česko jsem samozřejmě sledovat nepřestal, ale neřekl bych, že bych nějak extrémně sledoval grafy.
Nepřitáhlo vás k nim ani období na konci srpna, kdy se ceny na burzách doslova splašily a roční kontrakt elektřiny vystřelil až nad tisíc eur za megawatthodinu?
To byla jen asi dvoudenní záležitost. Rakouský obchodník v té době měl potíže a musel uzavírat pozice a to způsobilo ten extrémní výkyv. Jinak si myslím, že to nejhorší máme za sebou.
Jak si myslíte, že se vám tu bude podnikat za rok, za dva? Teď mířím hlavně na to, že regulační šrouby se postupně utahují. Obzvlášť v evropské energetice.
To sám nevím. Jak jsem říkal, v Evropě se nyní snažím moc neinvestovat. Ale současná situace povede k větší regulaci, to asi ano. Jak to bude, uvidíme, ale bez uhelných elektráren a vůbec všech, co jsou nyní k dispozici, to ještě pár dalších zim nepůjde. Nevidím ani, že by se stavěly nové řiditelné zdroje. A věřte tomu, že obnovitelné zdroje to ještě dlouhou dobu nezachrání.
A samotná Sev.en Energy počítá s OZE? Co bude dělat, až nebude uhlí?
Přiznám se, že nad tím, co bude za tak dlouhou dobu, jsem ještě nijak dramaticky neuvažoval. Nějaké investice v tomto směru máme, ale nemám v tom žádné velké ideologické pohledy, na druhou stranu se OZE nijak nebráníme. Solární a větrné elektrárny považuji do jistého procenta za skvělý doplněk energetické sítě, v každé jednotlivé síti bude ale to procento individuální. Jiné je to v Jižní Americe v Patagonii, kde fouká takřka nepřetržitě, jiné na Havaji, kde denně svítí slunce, navíc tam není třeba topit. A zcela jiné je to u nás, kde skoro nefouká ani nesvítí.
Obecně se nebráníme žádným zdrojům, nemáme v tom ideologickou záklopku. Teď jsme rozjeli projekt pěti fotovoltaických elektráren na Mostecku, tam nám to dává i ekonomický smysl.
Před rokem mi v rozhovoru váš byznysový parťák Jan Dienstl říkal, že si v bance připadá jako drogový dealer. A to z toho důvodu, že banky se od financování „špinavého“ uhelného byznysu odklonily. Změnilo se něco na jejich přístupu ve světle nových událostí?
Na to odpovím trochu oklikou. Když jsem nedávno posílal peníze své dceři, a bylo to přes jednu velkou českou banku, tak ta chtěla čestné prohlášení, že peníze, které posílám, rozhodně nepocházejí z uhlí. V opačném případě by je odmítla přijmout. Tolik asi má odpověď k této otázce.
Většinu zisku tvoříme v zahraničí
Do čeho Pavel Tykač dnes investuje?
Tak to se dá vyčíst z našich investic. Potenciál vidím v Austrálii, USA, obecně pak v těžebním průmyslu a energetice, zejména pak v oblastech, které trpí nedostatkem investičních zdrojů. Typicky je to to uhlí.
Proč vás lákají USA a Austrálie?
Je tam velký ideologický rozdíl oproti Evropě. Taky se tam sice ideologické pochody objevují, ale rozhodně nedosáhly takového šílenství, kterého jsme svědky zde, na starém kontinentu. A nakonec se ani on bez těch špinavých uhelných zdrojů neobejde. Je to vše jenom rétorika. Problém elektřiny je, že je to něco úplně odlišného než voda. Přitom obě věci dnes potřebujeme dennodenně mít po ruce. Hlavní rozdíl je, že vodu můžete mít uloženou v zásobnících, ale elektřiny musíte vyrobit přesně tolik, kolik jí spotřebujete. A to vám obnovitelné zdroje nezajistí. A současná bateriová úložiště jsou daleko od toho, jaká bychom je potřebovali mít.
Bateriová úložiště řešíte například v britském Intergenu, který z poloviny vlastníte. Jak daleko jsme od funkčních bateriových úložišť, která dokážou spolehlivě ukládat energii a vyrovnávat proud v síti?
Desítky let. Dnes jsou opravdu z pohledu kolísání elektřiny v síti nicotné. Vezměte si, že principem baterie je stále stejná chemická reakce, jakou známe už z monočlánků. Nic novějšího zatím nebylo vymyšleno. Navíc chemická reakce je u dnešních článků každým nabitím a vybitím horší a horší. Viděl jsem to i na své tesle, kterou jsem měl sedm let. Její baterie byla po sedmi letech úplně zoufalá, což znamená asi na polovině původní kapacity. A jde i o to, že zpočátku jste auto večer dobil do plných, ráno přišel a stále to drželo. Po letech ale baterie během noci ztratila deset procent. Už nebyla schopná držet kapacitu. Musíme přijít s něčím novým a to zatím nikdo nepřišel. Navíc v rámci energetiky se tu bavíme o obrovském množství energie a to vůbec není jednoduchá věc. Až to někdo vyřeší, tak máme po problému s fosilními zdroji, protože je už nikdo nebude potřebovat. K tomu máme ale stále daleko.
Zpět k vám jako k investorovi. Není možné, že uděláte z pohledu investic alespoň malý krok stranou energetiky?
Je to velmi nepravděpodobné. Starého psa už nových kousků moc nenaučíte a osobně v sobě nenacházím žádnou motivaci, abych se nyní začal učit nový obor. V těžebním průmyslu a energetice navíc stále vidím hodně příležitostí k investicím. Upřímně řečeno, nežiju jen pro to, abych dělal byznys, abych jen vydělával peníze. Správa majetku je především obrovská odpovědnost. Mám štěstí, že pro mě je to i velká záliba.
Takže Pavel Tykač už bude navždy spjatý jen s energetikou?
Nejspíš ano.
Chci, aby v Česku fungovala opravdu silná a nezávislá konzervativní univerzita
Říkáte, že v Evropě už neinvestujete, do Česka se moc také nedíváte. Neházíte jej tak trochu přes palubu?
To určitě ne. Je to má rodná zem a lidi zde mám rád. Mám zde kořeny, prožil jsem zde vojnu a další věci jako ostatní a to ze sebe prostě nedostanete.
Co tu po sobě chcete zanechat?
Kromě jiného bych osobně chtěl, aby v Česku vznikla a fungovala opravdu silná nezávislá konzervativní vysoká škola nebo univerzita. Nyní na ní začínáme pracovat a dává se kolem toho dohromady vcelku silná parta bohatších a rozumných lidí, kteří si uvědomují hodnotu toho, mít tu opravdu nelevičáckou školu.
Ekonomicky či finančně zaměřenou?
Přesně tak. Vznikne ze současného institutu CEVRO, takže půjde právě tím směrem, kterému se CEVRO od samého počátku věnuje. Chceme ji hlavně posílit. Chci vše podpořit zejména finančně, aby se mohla cítit sebejistá, mohla se rozšířit a najmout kvalitní učitele. Prostě aby se nebála sem pozvat i lidi ze zahraničí, dát jim adekvátní peníze, postarat se tu o ně včetně bydlení. To je nyní má ambice, protože jsem velmi blízký s hodnotami CEVRO a vede jej Ivan Langer s lidmi, kteří jsou v principu konzervativci.
Kolik to bude stát a kdy se do všeho pustíte?
Už k tomu realizujeme konkrétní kroky, vše se rozbíhá a myslím, že je to na dobré cestě. Pokud vše půjde dobře, příští rok by mohly být první výsledky. Kolik to bude stát, není jasné a nyní to ani není podstatné. Jsme připraveni dát, kolik bude potřeba.
Když jsme se s vámi bavili před osmi lety, tak jste říkal, že jste dozrál do stavu, kdy jste zodpovědný, konzervativní a taky asi i nudný. Posunul jste se někam za tu necelou dekádu?
Myslím, že se to s věkem jen prohlubuje. Moje žena by vám nejspíš řekla, že jsem stále víc nudný a asi i víc konzervativní. Na druhou stranu, žiju obklopen svými dětmi, malými i dospělými. A i díky nim je můj každodenní život neobyčejně bohatý.“
