Na začátku roku, když sněžilo a teploty byly pod bodem mrazu, bylo v Berlíně 45 tisíc domácností a přes dva tisíce firem bez elektřiny a tepla. Požár, který kalamitu způsobil, byl podle berlínského primátora teroristickým činem levicových extremistů. Desetitisíce Němců trpěly zimou, dodávky energií se podařilo obnovit až po několika dnech.
Nebyla to ale jen předzvěst mnohem horší kalamity, do které se Německo řítí? Němci nainvestovali 500 miliard eur do zelené energetiky a zavřeli své jaderné elektrárny a nyní produkují o 20 procent elektřiny méně za 3x tak vysokou cenu, než tomu bylo před zavedením té revoluční pro klimatické politiky.
Za uplynulé čtyři roky v Německu razantně rostou státní výdaje a zároveň klesá míra investic i průmyslová produkce a zhoršuje se obchodní bilance (viz graf). Důvěra investorů v německou ekonomiku vytrvale klesá. Podle hospodářského institutu ZEW se index důvěry z 52,7 bodu v létě loňského roku snížil na 38,5 bodu v listopadu. Německá centrální banka a další respektované instituce odhadují, že letos i v příštích letech bude německá ekonomika stagnovat. Naopak roste počet bankrotů, který je nyní v Německu nejvyšší za deset let, meziroční nárůst insolvencí německých firem je +8%. Negativní zprávy tečou z Německa týden co týden. Co se s naším největším sousedem a největším ekonomickým partnerem děje?
Komentátor deníku Financial Times Wolfgang Münchau ve své nové knize Kaput – Konec německého zázraku (Swift Press, 2024) přibližuje osudy německé ekonomiky jako plastický, barevný obraz, nebo snad ještě lépe popisný, výstižný film. Je to čtení poutavé a smutné zároveň. Na začátku bylo budování pozic, inovace, vynálezy, nápady, a to vše přetavené v ekonomickou realitu. Ziskovou realitu. Nejen pro firmy, i pro společnost jako celek. Postupně se ale takový obraz podivně rozplývá, až na konci stojí kdysi slavný hospodářský obr jako někdo, komu okolní svět technologicky utíká. „Německo vynalezlo spalovací motor, elektronový mikroskop a Bunsenův kahan. Ale už ne počítač, chytrý telefon ani elektromobil,“ píše Münchau hned v úvodu. Připomíná také, že v 70. letech bylo Německo světovým lídrem ve výrobě jaderných zařízení, zatímco dnes nemá v provozu jedinou jadernou elektrárnu.
Jak se to stalo a co to znamená pro nás? S Německem nás pojí dlouhá a velmi komplikovaná historie. Až do konce 2. světové války byla německá menšina významnou částí české společnosti. V současnosti se ne nadarmo říká, že ČR je hospodářsky 17. spolkovou zemí a že když Německo kýchne, Česko dostane rýmu. Německo je naším největším obchodním partnerem – směřuje tam 30 procent českého exportu a rovněž významná je německá část v našem importu (20 procent). Když k tomu připočteme, že Německo je dlouhodobě motorem Evropské unie, je zjevné, že bychom měli pozorně sledovat, co se na západ od našich hranic děje.
Wolfgang Münchau vidí Německo kriticky a ve zmíněné knize akcentuje jeho technologické zaostávání v posledních dvou třech dekádách. Jako jednu z podstatných příčin technologického zaostávání země zmiňuje korporativismus, nejzřetelněji se ukazující za vlády sociálního demokrata Gerharda Schrödera, kterému pomohla k popularitě i záchrana dvou velkých firem. Za něj došlo k fúzím na energetickém trhu, často přímo pod taktovkou státu a s jeho majetkovou účastí. A ještě ke všemu se posilovalo propojení státu s bankami. V takovém majetkově vztahovém mixu, kdy politici běžně zasedali ve správních radách korporací, se logicky dobře prosazovala orientace na zachování status quo a co nejrychlejší výsledky. Tedy orientace spíše na aktuální profit než na investice do budoucnosti a strategický rozvoj.
Problém Německa je však mnohem hlubší, než jen technologické zaostávání. Komentátor Financial Times popisuje řadu dalších potíží – krizi automobilového průmyslu, přílišnou exportní závislosti na Číně, likvidaci atomových elektráren, demografickou krizi … V tom se s Wolfgangem Münchauem shodnu, nicméně jím navrhovaná řešení jako je „větší otevřenost vůči imigrantům“ či „zrušení dluhové brzdy“ připomínají hašení požáru benzínem. Nicméně berme jako dobrý odrazový můstek fakt, že už i novináři z Financial Times a dalších mainstreamových periodik vidí, že Německo má problém a že ten problém je zásadní.
Bez nároku na komplexní analýzu, to nechám na jiných, se pokusím bodově nastínit, co vidím já jako zásadní problémy Německa. Problémy s velkým P, které hrozí Německo potopit. A zdůrazňuji ještě jednou, proč je to pro nás kriticky důležité – půjde-li Německo ke dnu, bude stahovat pod hladinu i nás.
Energetika
Začnu energetikou, která je mým byznysem a o které toho tedy vím hodně. Německo se za doby Angely Merkelové fanaticky přiklonilo k nestabilním energetickým zdrojům (větrné elektrárny a fotovoltaiky), rozhodlo o likvidaci nejen uhelných (do roku 2038), ale i všech svých jaderných elektráren (již vykonáno). V době kdy nefouká a nesvítí, chtělo mít elektřinu z plynových elektráren (propojilo se proto podmořskými plynovody s Ruskem) a dále nedostatek vykrývat importem.
Jenže přišly očekávatelné problémy s budováním plynových elektráren (připravené projekty se realizují mnohem pomaleji, než se plánovalo, a obecně se investoři do výstavby plynovek nehrnou) a přidaly se potíže s palivem. Po výbuchu plynovodů Nord Stream v roce 2022 a embargu na ruský plyn kvůli válce na Ukrajině nezbylo Německu než se orientovat na výrazně dražší zkapalněný plyn. Loni ale přišlo varování z Kataru, největšího dodavatele zemního plynu do EU, že jestli EU nezmění své regulace, tak plyn na Starý kontinent přestane dodávat.
Myslím si, že s dodávkami zemního plynu nakonec problém nebude, spíš nebude kde ho spalovat. Skluz v budování plynových elektráren je obrovský a na novou plynovou turbínu se stojí fronta pět až sedm let. Původní plán vlády kancléře Merze počítal s instalací až 20 GW nových plynových elektráren do roku 2030. Aktuální plány byly ale sníženy na 10 GW kapacity, která má být postavena do roku 2032. To znamená zhruba poloviční kapacitu oproti původnímu cíli a oddálení realizace za hranici původních termínů.
Takže Německo si vypnulo jaderky, odstavuje uhelky a nestíhá stavět plynovky. Odkud bude chtít Německo za deset let elektřinu dovážet, až i většina jejích sousedů včetně České republiky budou deficitní? Pak Německu nezbyde než jít cestou regulování spotřeby. Hrozí, že když nebude foukat a svítit, tak se budou z moci úřední vypínat velcí odběratelé.
Negativní křivka je navíc i na druhé straně rovnice. Nejenže klesají regulovatelné zdroje, ale také prudce roste spotřeba. Zatímco loni německé firmy a domácnosti spotřebovaly 464 terawatthodin (TWh) elektrické energie, do pěti let by to mohlo být až 670 TWh ročně, tedy téměř o 45 procent více než dnes. A do roku 2035 se očekává dokonce zdvojnásobení spotřeby na 1000 TWh. Hlavním důvodem jsou rostoucí nároky energeticky náročných datových center, elektromobilů a tepelných čerpadel.
Přenosový koridor, který měl transportovat elektřinu z větrných parků v Severním a Baltském moři k odběratelům na jihu země, přitom stále není vybudovaný a časové plány na jeho vybudování se opakovaně posouvají do vzdálenější a vzdálenější budoucnosti. Nyní se oficiálně píše o termínech po roce 2030. Nicméně byly již tolikrát posunuty, že se vsadím, že ten přenosový koridor nebude dokončen ani v roce 2040.
Z německého energetického mixu vyplývá ještě jeden zásadní problém a tím je stabilita sítě. Bez regulovatelných zdrojů (primárně uhelné a plynové elektrárny) a s převahou na počasí závislých zdrojů (sluneční a větrné elektrárny) nelze síť bezpečně regulovat. Riziko problémů je tak mnohem vyšší.
Energetická síť založená na OZE je nejen extrémně drahá (když budeme miliardy kvůli větrníkům a solárním panelům lít do sítí vysokého napětí, budou ty samé miliardy chybět jinde), ale zároveň i obtížně regulovatelná, tedy mnohem méně bezpečná a méně stabilní, než jsme byli zvyklí.
Německo nadále pokračuje v této revoluční energetické politice, přestože to nese nejen výše zmíněné fatální problémy, ale i tak absurdní a anekdotické dopady, jakým bylo letošní rozhodnutí automobilky Toyota. U aut na německém trhu Toyota vypnula funkci dálkového vytápění automobilu, protože zjistila, že v Německu je nelegální. Podle německého zákona jde totiž o zakázanou „vyhnutelnou emisní zátěž“.
Průmysl
Německo vyrostlo jako průmyslová velmoc. Bylo světovým lídrem v automobilovém průmyslu (Mercedes, BMW, Audi, Volkswagen…), mělo silný chemický průmysl, ocelářství, farmacii… A dnes? Projděte si zprávy o jednotlivých společnostech, jak zavírají továrny v Německu a přesouvají výrobu nejen do Asie, ale i do USA. Jak jim padají podíly na trzích a zisky.
Podle loňského průzkumu auditorské společnosti Deloitte a Svazu německého průmyslu plánují v příštích dvou až třech letech dvě třetiny německých firem přesun výroby do zahraničí. A nejde jen o přesun do Asie kvůli levné pracovní síle, celkem 26 procent německých firem zvažuje přesun části nebo celé výroby do USA. A že nejde o plané plány, ukazují další data. Každá pátá společnost (19 procent) již nemá v Německu žádnou výrobu, zatímco před dvěma roky to byla každá desátá společnost (11 procent).
Podíváme-li se na konkrétní velké německé korporace, můžeme se dočíst, že technologický gigant Siemens přesouvá výrobu do Singapuru a Číny, automobilka Volkswagen či chemička Röhm do USA. Snižování počtu zaměstnanců a utlumování výroby v Německu a přesun do zahraničí již oznámily i BASF, Daimler Truck či Rheinmetall.
Migrace
Složení obyvatelstva v Německu se prudce mění, v centrech velkých měst potkáte více lidí původem z Afriky či Blízkého východu než Němců. Když se v Německu hrál mezistátní fotbalový zápas Německo vs. Turecko, tak výhodu domácí prostředí měli Turci.
Počet migrantů, kteří získávají německé občanství, přitom dál roste. Podle serveru Bild.de dostalo v roce 2024 německý pas přibližně 292 tisíc lidí – více než kdykoliv předtím. A za rok 2025 bude pravděpodobně rekord znovu překonán.
„Wir schaffen das,“ prohlásila v roce 2015 kancléřka Merkelová, když otevírala hranice migrantům. Společenské napětí, násilná kriminalita, nebezpečné zóny v mnoha městech jsou důsledky. Německo neví, jak tu situaci řešit a sahá k tak absurdním opatřením, jako je obecný zákaz nožů, protože mnoho migrantů páchalo trestné činy s nožem v ruce.
Před patnácti lety vydal tehdejší člen představenstva německé centrální banky Thilo Sarrazin knihu Německo páchá sebevraždu, která byla mimořádně úspěšná (prodalo se jí 1,5 milionu výtisků), ale stála jeho i jeho manželku kariéru. Odhalovala Němcům nelichotivou realitu a to se tehdejší německé kancléřce velmi nelíbilo. Sarrazin už tehdy varoval, že Němci se během několika dekád stanou v Německu menšinou. Bylo to v době před masivní migrační vlnou, která vše ještě urychlila.
Podle aktuálních Sarrazinových prognóz již za dvě generace bude Němců v Německu pouhých 20 procent (poklesne z 80 na 20 milionů). Již nyní má více než polovina novorozenců v Německu migrační původ.
Demokracie
Otázkou stále palčivější je úpadek demokratického politického systému v Německu. AfD se celoněmecky stala druhou nejsilnější politickou stranou, v některých spolkových zemích dokonce nejsilnější a zároveň ze strany starých etablovaných stran, státních orgánů a mainstreamových médií čelí velkému tlaku.
Německá tajná služba označila AfD za extremistickou stranu a její představitele odposlouchává. Německý poslanec za AfD Petr Bystroň měl v souvislosti se svojí politickou aktivitou již víc než dvě desítky domovních prohlídek. Pronajímatelé ruší na poslední chvíli AfD pronájmy sálů k jejich mítinkům, jejich konference jsou narušovány protestujícími, kteří brání delegátům AfD v přístupu na konferenci. „Vážné úvahy ze strany dnešní německé vládní koalice o zákazu druhé největší politické strany opoziční AfD ukazují, že německá demokracie je v těžké krizi,“ píše Jiří Weigl v textu „Pandořina skříňka se otevírá“.
Ostrakizace AfD je dlouhodobě neudržitelná, rozděluje společnost až k občanské válce. Co bude, až AfD ve volbách vyhraje? Připomeňme, že podle průzkumu Trendbarometer televize RTL/ntv se již v srpnu AfD stala nejpopulárnější stranou s preferencemi 26 procent a o dvě procenta předskočila do té doby vedoucí CDU. Spojí se všichni proti ní, jako dříve v Rakousku proti Kicklovi nebo jako u nás proti Babišovi, či jako v Polsku proti Kaczynskému? A až získá AfD nadpoloviční většinu sama, nebo společně s nějakou skutečně radikálně extremistickou stranou, co pak?
Znárodňování v Berlíně
Velkým varováním, kam Německo spěje, se stává jeho hlavní město. A to nejen kvůli tomu velkému novoročnímu výpadku dodávek elektřiny a tepla. V Berlíně stejně jako v mnoha dalších metropolích stále roste poptávka po bydlení, ale nová výstavba je minimální. A to nejen kvůli regulacím a byrokracii, ale také z politických obav investorů. Berlínskou politickou scénu ovládají čím dál radikálnější hlasy volající po omezování trhu a svobodného podnikání a to až ke znárodňování majetku velkých vlastníků nemovitostí.
Rudý chalífát v Berlíně již není jen nadsázka. Za berlínský volební obvod Neukölln získal mandát ve Spolkovém sněmu člen Levicové strany Ferat Kocak (původem Kurd). Do voleb šel s programem masového znárodňování bytů, zestátňování firem a radikálního omezení soukromého podnikání.
Německý list Die Welt to shrnul: „Berlín už dávno není kosmopolitním městem s kulturním mixem. Stává se symbolem neřešené migrační a bytové politiky a radikálního levičáctví.“
Závěr
Zajímavou interpretaci současných německých problémů nabízí Thorsten Hinz v časopise CATO. Podle něj je tím společným jmenovatelem ideologie Zelených, která pronikla i do všech ostatních stran, na univerzity, do médií. „Místo argumentů vítězí populistický moralismus a přechod od moralizování k donucování probíhá nezadržitelně plynule,“ píše Hinz.
Zelená ideologie podle Hinze spustila plíživou deindustrializaci země a únik kapitálu do zahraničí. „Feministická zahraniční politika“ pak proměnila Německo z pozice bývalé střední velmoci v objekt mezinárodního posměchu. Stát opustil svou ochrannou funkci vůči svým občanům, ale přesto od nich vyžaduje o to důraznější poslušnost. „Leviathan se proměnil v Behemota, který brzy ráno vykopává dveře neškodným občanům, když si na Twitteru ventilují hněv kvůli destruktivní politice.“
Politika německých zelených má podle Hinze dva základní prvky: Zaprvé, striktní moralizování politiky, které suverénně ignoruje realitu a objektivní nutnosti. „Moralizace znamená zveličování a absolutizaci vlastního postoje. Námitky a protiargumenty nejsou rozumně vyvráceny, ale spíše znehodnoceny jako nemorální a sankcionovány, a to až do bodu kriminalizace. Moralizace politiky se projevuje sentimentálním, téměř infantilním jazykem. (…) Přechod od morálního vydírání k naprosté represi je plynulý, protože „nenávist a podněcování“ jsou považovány za ukazatele protiústavních, protidemokratických a xenofobních tendencí.“
Druhým prvkem je odkaz na údajnou nezvratnou univerzální pravdu, jako třeba u klimatické krize. „Není to vědecky ani empiricky ospravedlnitelná otázka, ale spíše občansko-náboženská záležitost s masově-psychologickým potenciálem. Veřejně oslavované emoce připomínají excesy kultů soudného dne. To dává Zeleným příležitost prezentovat se jako mluvčí „globální odpovědnosti“. To ospravedlňuje jak zvyšování daní, tak multietnickou transformaci země – jelikož jsme „my“ zhřešili proti klimatu, musíme nyní „my“ udělat vše pro to, abychom odčinili svou „vinu“, například tím, že přivítáme „klimatické uprchlíky“.
Autorem obrázku k článku je Wolfgang von Kempelen, císařský a královský dvorní rada, Mechanismus mluvící hlavy, 1791
