Miroslav Bárta: Sedm zákonů (JOTA, Brno 2021, 312 stran)
Loni v létě jsem fascinovaně procházel potemnělými sály Národní muzea v Praze a prohlížel si výstavu Sluneční králové. Žasl jsem na tím, co dokázali lidé již před několika tisíci lety. Dávné egyptské civilizace vynikaly nejen stavitelstvím (velkolepé pyramidy), obdivoval jsem třeba i jejich zacházení s mrtvými – mumifikace mrtvol a rakve ve tvaru soch. Tyto dávné civilizace byly komplexní, rozvinuté materiálně i duchovně, ale pak z nějakých důvodů zanikly a jejich dějiny vyhrabávají z písků již jen archeologové. Proč se tehdy rozpadly? Proč zmizely pod pískem Sahary?
Jedním z našich nejznámějších archeologů, je duchovní otec té výstavy Sluneční králové, egyptolog Miroslav Bárta. Jeho poslední kniha – Sedm zákonů (Jak se civilizace rodí, rostou a upadají – ukazuje na jeho druhý obor zájmů. Egyptolog Bárta se dlouhodobě věnuje i multidisciplinárnímu studiu fenoménu kolapsů složitých celků, zabývá se vzestupy a pády komplexních civilizací. Jeho knihy na tomto poli tak odpovídají na mé otázky z konce předchozího odstavce, na otázky, které mě napadaly na výstavě v Národním muzeu.
Sám autor o své knize Sedm zákonů říká: „Je to moje osobní vyrovnání s tím, co se mi podařilo o civilizacích – současných i minulých – pochopit. Na následujících stránkách se snažím o nich shrnout to, co by se ve stručnosti dalo z pohledu historie, dlouhých časových řad a osudů člověka pojmenovat jako konečnost a konflikt, nespojitost a neočekávanost, počátek a kořeny krize v něm, etika, vize a sdílené normy chování, společenská smlouva a elity, technologie, složitost a zdroje energie a konečně schopnost adaptace a odolnost.“ (s. 29)
Ta kniha je fascinující četbou. Není to oddechová knížka, je potřeba ji promýšlet, podtrhávat si, dělat si poznámky. Ukazuje cosi hodně podstatného o našem světě, respektive o lidských civilizacích. Ve světle sedmi zákonů, které Miroslav Bárta identifikoval, se nakonec totiž musíme – každý čtenář sám za sebe – podívat na naši současnou civilizaci, na naši současnou krizi.
Podívejme se teď na těch sedm zákonů ve zrychlené perspektivě. Pokud vás zaujmou, nepochybuji, že stejně jako já, strávíte s Bártovou knihou a tužkou v ruce hodně hodin.
Zákon kolapsu a civilizace
„Všechny společnosti a civilizace jsou omezené v čase a prostoru. Na jejich začátku i konci stojí obvykle konflikt. Jejich kolaps neznamená zánik, ale zásadní přeměnu, kdy daná společnost nebo civilizace obvykle přechází do jiné.“ (s. 31)
Kolaps civilizací v kontextu společenskovědního bádání znamená náhlý propad složitosti systému. Identifikace základní příčiny kolapsů komplexních civilizací je až brutálně jednoduchá, přestože předem jsou obecně nepředpověditelné. S odkazem na Nialla Fergusona autor říká, že „v kolapsech v podstatě nejde o nic jiného než o ztrátu energie v kombinaci s legitimitou“ (s. 55). Tedy přerušení dodávek energie (materiální příčina) a ztráta legitimity (duchovní příčina) a jejich kombinace v jeden čas je smrtelná. Ona i ta ztráta legitimity se dá nazírat jako ztráta energie, duchovní energie. Evokuje mi to fyzikální zákon entropie – pokud jakékoliv soustavě přestanete dodávat energii, začne se rozpadat, rozpadat do stále méně uspořádaného chaosu. A platí to pro civilizace, státy, firmy i banální pořádek v pokoji.
Druhý pohled na kolapsy civilizací, který M. Bárta v této kapitole nabízí není příčinný, ale časový. Cituje práci amerického badatele Petera Turchina, který v analýze vývoje a výskytu krizí v USA v rozmezí let 1780 až 2010 identifikoval zhruba padesátiletý cyklus s vrcholy oscilací kolem let 1870, 1920 a 1970. A dodejme, že Turchinova studie jakoby předpověděla americké nepokoje roku 2020 (vzpomeňme na rabování v souvislosti s hnutím Black Lives Matter, či na pochod na Kongres po posledních prezidentských volbách).
Podle Turchina je zhruba padesátiletý cyklus krizí dán generační pamětí: „Generace, která zažila skutečnou krizi, je vůči jejím příznakům velmi citlivá a je schopna a ochotna proti nim bojovat. Po ní nastupující generace zčásti také, přinejmenším do té doby, pokud starší generace žije. Po jejím odchodu se celý proces opakuje.“ (s. 39)
Zákon skokové změny
„K zásadním změnám ve vývoji společností a civilizací dochází náhle, jakoby skokově, nikoliv lineárně. Během těchto skoků se zcela mění způsob jejich fungování.“ (s. 61)
Tato kapitola mi připomněla známou práci ekonoma Nassima Nicholase Taleba o černých labutích a také mi připomněla kvantovou fyziku, respektive to málo z ní, co si ještě pamatuji ze studia na ČVUT. Přírodní a společenské vědy zjevně popisují obdobný skokový, či chceme-li kvantový, fenomén.
Fyzici by zde jistě uměli načrtnout metafory právě z kvantové mechaniky či kvantové teorie pole. M. Bárta cituje paleontologa Stevena J. Goulda, podle jehož teorie přerušované rovnováhy se evoluce odehrává ve skocích. „Typicky u bezobratlých druhů měl druhový cyklus trvat 5 – 10 milionů let, zatímco specializační změny probíhaly vždy zhruba v intervalu 5 – 50 000 let, a to skokově.“ (s. 66).
Zajímavý je postřeh britského generála Johna Bagota Glubba Pashy, že „všechny imperiální mocnosti trvaly přibližně 250 let. Všechny prošly ve svém vývoji fázemi: rychlého růstu, dobývání, obchodu, bohatství, intelektu a dekadence. Období dekadence Glubb charakterizuje těmito vlastnostmi: defenzívní postoj, pesimismus a materialismus, frivolnost, migrace cizinců, sociální stát a mizení religiozity.“ (s. 69)
M. Bárta v této souvislosti připomíná, že cyklické kolísání je typické i pro vývoj zemského klimatu. A citací D. Zhanga dodává fakt, pro současné klimaalarmisty globálního oteplování možná překvapivý, že „čím bylo v minulosti chladněji, tím větší byl sociální stres, neúroda, četnost válek, a to vše vedlo k značnému úbytku populace.“ (s. 79)
Hérakleitův zákon
„To, co přivedlo společnost a civilizaci na vrchol, obvykle způsobí i jejich krizi.“ (s. 91)
Bárta souhlasí s Herakleitem, že „faktory stojící zpravidla za vzestupem společenského systému nakonec ten samý systém přivedou do krize.“ (s. 93) a jako příklad uvádí sociální sítě: „Na začátku učinkovaly pozitivně, pomáhaly překonávat vzdálenosti a spojovaly lidi. Dnes je zhusta štvou proti sobě svými algoritmy, které podporují polarizaci, konflikt a negativní zprávy“ (s. 109)
Civilizace se současně vyvíjejí lineárně (nikdy se nevrátí do výchozího stavu, ze kterého vzešly) a cyklicky (charakterizují je společná stádia vzniku, vzestupu, dosažení vrcholu, sestupu, krize a regenerace). Podle autora knihy je důležité si uvědomit, že „jakékoliv stádium kolapsu společenského systému lze pochopit, pouze pokud se nám podaří analýza toho, jakým způsobem takový systém vznikl a které hlavní faktory působily u jeho vzestupu.“ (s. 113)
Napadá mě, že jedním z těch faktorů je specializace lidí a z ní plynoucí fragmentace společnosti. Obrovský hospodářský vzestup a rozmach židokřesťanské civilizace měl řadu příčin a sloupů a jedním z nich jistě byla stále ostřejší specializace – studijní i pracovní. Důsledkem toho je, že mnoho superexpertů neví skoro nic mimo svůj obor a že počet takových superexpertů narůstá geometrickou řadou. Narůstá tak počet lidí, kteří nemají základní představu o společnosti jako celku, vůbec takto holisticky nepřemýšlejí.
Zákon sdílených hodnost a vizí
„Každá společnost a civilizace je založena na společně sdílených hodnotách, vizích a implicitním právu.“ (s. 115)
Bez společných hodnot a vizí se společnost dle Bárty propadá do stavu zmaru a rozpadu. Symbolem společných vizí a hodnot, společného díla mohou být třeba pyramidy, které ukazují nejen na um tehdejších stavitelů, schopnost generovat energii nezbytnou na jejich stavbu a schopnost organizovat a motivovat obrovskou pracovní sílu, ale rovněž odkazují k vertikalitě našich životů.
„Když během dne chodíte po světě a pachtíte se od čerta k ďáblu, máte čas podívat se vzhůru, na nebe, a oprostit se od toho blázince a shonu, který nás obklopuje? (…) Příběh člověka je mimo jiné právě cestou vzhůru, do oblastí, které jsou nad námi a které nás přesahují.“ (s. 137) „Cesta vzhůru, náš pohled spojující pozemský a nadpozemský svět, se v poslední době zásadně změnil. Možná se snažím usouvztažnit nesouvisející aspekty našeho života, ale podvědomě cítím (nebo si namlouvám), že stavba mrakodrapů, lety do kosmu, mediální masáž pokleslé úrovně a rozvoj s genetikou spjatých oborů nás upevňují v přesvědčení, že se můžeme stát spolustrůjci vesmíru, že vertikální rozměr je něco, co ovládáme stále lépe. Zároveň jsme ztratili schopnost hledět vzhůru a čelit nejistotě. Místo toho volíme bezpečnost.“ (s. 143)
Právě ze schopnosti vnímat vertikalitu našich životů vychází dle autora cesta ke společným vizím a hodnotám, k implicitnímu právu a k pochopení společenského smlouvy, co jsou nepostradatelné duchovní základy každé civilizace.
Zákon společenské smlouvy
„Každá civilizace a společnost potřebuje pro svou stabilní existenci funkční společenskou smlouvu, založenou na vzájemné spolupráci jednotlivých částí společnosti. Na její kvalitu a charakter mají zásadní vliv představitelé tzv. elit.“ (s. 157)
Jde o kombinaci potřeby společenské smlouvy a elit, které společnost povedou. „Společnost bez elit, která ničemu a nevěří a ztrácí víru v budoucnost, vnitřní obsah a soudržnost, je odsouzena k zániku, respektive zásadní proměně. (…) Společnost bez obsahu, bez osobností v politice, bez vize. Takoví jsme byli před rokem 1989. A kdoví jakým směrem se sune česká společnost právě nyní…“ (s. 166-7)
Zákon energetické a technologické determinace
„Vývoj každé společnosti a civilizace je determinován technologiemi a zdroji energie. Bez objektivně levné energie nemůže společnost a civilizace růst ani udržet svou komplexitu.“ (s. 199)
Mírou svobody každé civilizace a společnosti jsou jejich zdroje energie a přístup k nim. Schopnost s nimi hospodařit. Zda a jak jsou ty společnosti schopny financovat vlastní složitost a další růst. Nejstarším zdrojem energie je oheň – hřál, sušil, zajišťoval světlo. První doklady kontrolovaného využívání ohně jsou z doby před jedním milionem let (!) z jeskyně Wonderwerk v Jižní Africe.
„S ohněm a dopady jeho využívání se pojí několik hypotéz vysvětlujících vzestup člověk. První z nich připisuje ohni zásadní podíl na vývoji sociálních interakcí mezi jedinci vytvářejícími skupiny. Prodloužení dne vytvořilo dostatek času k vývoji sociálních schopností – rozvoji jazyka, pocitu sounáležitosti a zrodu společenské smlouvy. Udržování ohně vyžadovalo dělbu práce na základě odlišných schopností a také organizaci při získávání paliva, které v případě déle trvajících tábořišť, přezimování na jednom místě a podobně muselo být dopravováno ze stále větších vzdáleností.“ (s. 205)
Přeskočme to dlouhé období vývoje lidsta od ohně v jeskyni Wonderwerk do moderní doby posledních 150 let. Klíčovou roli začala hrát elektrická energie a z hlediska primárních zdrojů uhlí, ropa a plyn. Uhlí má obrovský význam nejen pro vytápění prostor pro život a práci, ale také pro výrobu elektrické energie, pro tavbu železné rudy či pro výrobu cementu. Bez oceli a betonu si naši civilizaci nedovedete představit a k výrobě oceli a betonu potřebujeme uhlí. Z celosvětového hlediska je uhlí navíc stále extrémně důležitým zdrojem pro výrobu elektřiny – téměř 40% vyrobené elektřiny pochází z uhlí.
Podobně jako uhlí je pro naši civilizaci důležitá ropa. A to nejen pro pohonné hmoty do automobilů, lodí a letadel, ale třeba také jako primární surovina pro chemický průmysl. V kontextu současné ruské války na Ukrajině je vhodné zmínit, že z hlediska ropy – na rozdíl od zemního plynu – není Rusko tak zásadním dodavatelem a může být nahrazeno. A mimochodem největší zásoby ropy se nenacházejí v Rusku, a ani Saudské Arábii (ta je druhá), ale ve Venezuele (odhaduje se, že její vytěžitelné zásoby jsou 300 miliard barelů, co představuje téměř pětinu známých celosvětových zásob ropy).
Zemní plyn je surovina, na jejíchž dodávkách z Ruska je nyní Evropa kriticky závislá. A v rámci Evropy jsme na tom nejhůře my – Česká republika odebírá plyn pouze z Ruska. Spolu s námi jsou na tom takto tristně ještě Slováci a Maďaři. Pokud by Putin vypnul kohoutky plynovodů směřujících do Evropy, znamenalo to hospodářskou katastrofu. Na konci března před tím varoval mezi jinými i generální ředitel obřího německého chemického koncernu BASF Martin Brudermuller.
Miroslav Bárta uvádí v souvislosti se zemním plynem zajímavý historický údaj: „Historie využívání zemního plynu sahá nejméně do poloviny 1. tisíciletí př. Kr., kdy byl v Číně v provincii Sečuan odváděn plyn prosakující půdou bambusovým potrubím a využíván k vaření mořské vody pro získávání soli.“ (s. 218)
Autorův závěr jeho energetické kapitoly je logický a dnes snad již většině lidí zřejmý. Doufejme, že tomu tak bude i v Bruselu mezi politiky a úředníky EU. „Kdo kontroluje energetiku, kontroluje zemi. Zkusme na to myslet, než se staneme závislými na dovozu energie a surovin ze zahraničí. Třeba plynu. Podobně jako u výroby elektrických aut, kde je kritickým prvkem kobalt. Zdroje kobaltu se nacházejí na šesti místech této planety a všechny jsou pod větší či menší kontrolou jedné jediné země.“ (s. 245)
Zákon adaptace
„O úspěšnosti každé společnosti a civilizace rozhoduje míra jejich schopnosti adaptovat se na proměny přírodního prostředí.“ (s. 247)
Archeologie dlouhých časových řad nás dle autora knihy učí, že náš způsob života v posledních dekádách byl výjimečný a nemůže trvat věčně. Jako příklad uvádí výbuch indonéské sopky Tambora 5. dubna 1815. „Několikatýdenní erupce vyvrhla do atmosféry 41 kilometrů krychlových sopečného materiálu o odhadované váze 10 milionů tun. (…) Tato událost zničila vše živé v okruhu desítek kilometrů. Kromě bezprostředních následků nastaly však i dlouhodobější. Rok 1816 je v historických pramenech často nazýván jako rok bez léta. Východ Spojených států byl téměř celou dobu zahalen v mlze, během léta zde padal sníh a celá severní polokoule zaznamenala propad teplot o 0,4-0,9 stupňů Celsia, což v kombinaci s nízkým slunečním svitem zapříčnilo katastrofální neúrodu, která trvala další tři roky.“ (s. 251)
Jednotliví lidé i celé civilizace se museli umět přizpůsobit změnám svého prostředí. Egyptolog Bárta ukazuje dva hezké příklady z minulosti, kdy to společnosti dokázaly – Vikingové v Grónsku a domorodí Australané. Dokážeme to i my? „Mnoho z toho, co dnes vnímáme jako unikátní, jako například zvyšování hladiny moří a oceánu, už tady mnohokrát bylo. Uvědomit si realitu je nutným předstupněm pro její řešení, přizpůsobení se.“ (s. 279)
Výstava Sluneční králové, která mapovala více než sto let archeologického výzkumu lokality Abúsíru egyptskými, německými a českými misemi, je již několik měsíců skončená a vzácné exponáty dávno opustily Prahy a vrátily se do Egypta. Můžete si ještě koupit její dodatečně vydaný katalog, který je velkoryse pojatý (a tedy ne zrovna laciný). Obsahuje 139 záznamů o téměř 300 předmětech z období mezi raně dynastickým a ptolemaiovským obdobím, včetně příkladů z královské pohřební výbavy krále Raneferefa z doby pyramidového pohřebiště, sochy kněze Nefera a princezny Šeretnebty z jižního Abúsíru, a také předměty ze sajsko-perských šachtových hrobek. Vypráví tak příběh o starověké egyptské civilizaci a o lidech, kteří ji tvořili, a mapuje existenci a vývoj lokality Abúsír po dobu téměř tří tisíciletí.
Skvělou výstavu Sluneční králové, jejímž duchovním otcem byl egyptolog Miroslav Bárta, už asi nikdy nebudete moci shlédnout. Některé příležitosti se neopakují. Nicméně jeho další skvělé dílo, kniha Sedm zákonů, tu k dispozici je.
