Christopher Clark: Náměsíčníci – Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce
(Nakladatelství Tomáš Krsek, Praha 2019)
Dost dlouho jsem si myslel, že číst historické knihy je možná důležité z nějakého hlediska obecné vzdělanosti, ale že pro praktický život to nemá valného smyslu. Žijeme teď a tady a snažíme se pozitivně ovlivnit naši budoucnost. S minulostí již nic neuděláme, proč se jí tedy zabývat? Prostě se stalo a nejde to již odestát a hlavně to již nemůžeme nijak ovlivnit. Pamatuji si, že jako třicátníkovi se mi líbila Klausova věta, že zpětné zrcátko v autě nesmí být větší než čelní sklo. Žil jsem, a stále i žiji, v přesvědčení, že je třeba se dívat dopředu.
Přesto jsem ale knihy o historii postupně začal číst. Pochopil jsem totiž, že v historických knihách mohu mnoho pochopit ze současnosti a že porozumění historii mi může pomoci lépe se připravit na budoucnost. Podstatné totiž je, že kulisy se sice mění, ale lidé zůstávají prakticky stejní. Politici usilují o moc, cítí se povoláni rozhodovat o zásadních otázkách, a to i když jsou nevzdělaní, nebystří a nepracovití. Většina lidí pak touží žít spokojeně svůj život, rozhodně nestojí o válku. Podnikatelé a firmy chtějí vydělat co nejvíce peněz. A stejně i základní motivace nás mužů budou po staletí shodné – cítíme povinnost postarat se nejen o sebe, ale i o svoji rodinu, otáčíme se za krásnými ženami…
Kniha Christophera Clarka, profesora moderních dějin na univerzitě v Cambridge, je zatím poslední knihou o historii, kterou jsem četl. Její čtení mi zabralo několik měsíců, na nočním stolku se vedle ní vystřídalo mnoho jiných knih, které jsem dočetl rychleji. Je to téměř sedmisetstránková bichle a není to jednoduché čtení. Shrnout ji ale lze velmi jednoduše a srozumitelně: „Muži, kteří vládli Evropě a pyšnili se svou moderností a rozumností, se chovali jako náměsíčníci, potáceli se od jedné krize ke druhé a nakonec sami sebe přesvědčili, že jediným východiskem je válka.“
Nejde o popis aktuální evropské situace, byť to tak mnohým může znít, ale o popis roků z počátku dvacátého století. Nicméně mnohé z těch popisovaných situací jsou dnešku až mrazivě podobné. A právě proto má smysl knihy, jako jsou Náměsíčníci historika Christophera Clarka, číst.
Ohlédněme se nyní s pomocí knihy historika Christophera Clarka o století zpátky. Napětí v Evropě před první světovou válkou mělo řadu příčin, výbušný Balkán byl pouze jednou z nich a národností třenice v Rakousko-uherské říši byly příčinou dokonce zanedbatelně marginální. Mnohem podstatnější byl postupný úpadek Velké Británie coby impéria, nad nímž Slunce nezapadá, a naopak prudký hospodářský rozmach Bismarckovského Německa. Jak rostla ekonomická síla Německa a zároveň byla víc a víc vyzbrojována jeho armáda, nervozita ostatních rozhodujících sil na evropském kontinentu rostla. „Ekonomická síla Německa jen prohlubovala politické obavy představitelů výkonné moci jednotlivých velmocí stejným způsobem, jakým to dnes činí hospodářská moc Číny.“ (s. 185)
Nejvíc znepokojená byla upadající Británie. Vysoce postavený úředník britského ministerstva zahraničí Eyre Crowe vypracoval v roce 1907 Memorandum o stavu britských vztahů s Francií a Německem. Christopher Clark o tomto memorandu píše: „Především jsou to Croweovy téměř komické sklony považovat války, protektoráty, okupace a anexe z strany imperiální Velké Británie za přirozený a žádoucí stav věcí a v porovnání s tím poměrně neúspěšné kroky Němců za svévolné a pobuřující narušování míru.“ (s. 184) Podobný dvojí metr uplatňoval Crowe i třeba na ovlivňování tisku a novinářů po celém světě – děsilo ho mírné německé, zatímco mnohem rozsáhlejší a lépe financované britské či francouzské ho nechávaly klidným.
Nejsme podobní Croweovi, jak dnes posuzujeme ruské velmocenské projevy s těmi americkými?
K podobnému závěru ohledně příčiny válek jako Christopher Clark došel ve své analýze i americký historik a politolog kissingerovského ražení Graham Allison. Na jeho podnětnou knihu Osudová past jsem zde již upozorňoval, proto jen jedna Allisonova citace k situaci v Evropě před první světovou válkou:
„Kolem přelomu století už německý průmysl na poli organické chemie ovládal 90 procent globálního trhu. V roce 1913 Británie, Francie a Itálie v porovnání s Německem společně vyprodukovaly a spotřebovaly jen asi 80% elektrické energie. V roce 1914 mělo Německo dvakrát více telefonů než Británie a skoro dvojnásobné množství železnic. Německá věda a technika předstihly britskou a s podporou vstřícné vlády a pod záštitou vysoce respektovaných univerzit se staly nejlepšími na světě. Od roku 1901, kdy se Nobelovy ceny udělovaly poprvé, do roku 1914 získalo Německo v celkovém součtu osmnáct Nobelových cen, tedy víc než dvakrát tolik co Velká Británie a čtyřikrát víc než Spojené státy. Jen v oborech fyziky a chemie Německo získalo deset Nobelových cen, tedy skoro dvojnásobek součtu pro Velkou Británii a USA.“ (s. 131-132)
Vraťme se ale zpět ke Clarkově práci. Kniha je rozdělena do tří částí: 1) Cesty vedoucí k Sarajevu, 2) Rozdělený kontinet a 3) Krize. Clark postupně a velmi detailně ukazuje a dokumentuje, že „než se první světová válka stala světovou, byla třetí balkánskou.“ (s. 259)
A co odstartovalo balkánské války, vedené proti Osmanské říši? Italský útok na Lybii v roce 1911. A jak byl ten italský útok v severní Africe odůvodněn? „Začátkem července roku 1911 Italové oznámili britské vládě, že jejich občané jsou v Tripolisu údajně vystavováni ´utlačování´ ze strany osmanských úředních míst (v té době evropské mocnosti běžně zdůvodňovaly své kořistnické úmysly tvrzením, že jejich přítomnost je nutná v zájmu ochrany vlastních občanů před špatným zacházením.“ (s. 262)
Nezní vám to povědomě? Hitler před druhou světovou válkou tak nějak vysvětloval, že musí ochránit Němce v českém pohraničí. A Putin před současnou válkou obdobně argumentoval ochranou ruských občanů na východní Ukrajině, zejména v Luhansku a Doněcku. Stále stejné, téměř nic se za těch více než sto let nezměnilo…
A co zůstalo stejné je i destruktivní role médií a jimi a politiky vyhecované uvědomělé části veřejnosti. Přesně to viděl již německý kancléř Bernhard von Bülow, který v roce 1909 v Říšském sněmu prohlásil: „Většina konfliktů, jež svět zažil v předcházejících deseti letech, nebyla vyvolána ambicemi panovníků ani spiknutími ministrů, nýbrž vášnivou agitací veřejného mínění, jež prostřednictvím tisku a parlamentů zachvátilo výkonnou moc.“ (s. 244)
Americký plukovník Edward House po návratu z cesty po starém kontinentě krátce před vypuknutím První světové války vypracoval zprávu pro amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, ve které konstatoval: „Situace v Evropě je mimořádná. Jde o militarismus, který úplně zešílel.“ (s. 233)
Šílená hrůza první světové války, která zachvátila a zničila především Evropu, nemůže být nikdy vyvážena zájmy a očekáváními, které k ní nakonec vedly. Náměsíčníci jsou pro stávající dlouhé zimní večery relevantní a varující četbou.
