Michel Jérbak: Suroviny a moc (Lingea, Brno 2025)
Válkou v Íránu zablokovaný Hormuzský průplav nám v přímém přenosu dokumentuje, jak se na scénu opět vrací koncept surovinových impérií. Spotřeba nerostných surovin celosvětově roste (např. u ropy z jedné miliardy tun ročně v 50. letech 20. století na dnešních více než šest miliard tun) a velmoci usilují si k nim zajistit privilegovaný přístup.
Nejmocnější státy světa se vrátily k soupeření o přístup k nerostnému bohatství, respektive toto soupeření tu bylo vždy, ale v některých etapách je zřetelnější. Říše se vždy stavějí na dostatku surovin a lidských zdrojů. Nikdy tomu v historii nebylo jinak, je tomu tak i dnes a bude to stejné i v budoucnu. Kanadský geolog Michel Jébrak to souhrnně popisuje v knize Suroviny a moc, která před pár měsíci vyšla i česky.
USA se po rozpadu Sovětského svazu staly světovým hegemonem. Od té doby se ale časy výrazným způsobem změnily – Čína navazuje na tisíciletí trvající Říši středu a Rusko na staré ambice Romanovců. Čína i Rusko se vracejí mezi velmoci, jejichž zájmy nelze nebrat vážně. A nezapomínejme na Indii, která jde v posledním desetiletí rychle nahoru – v počtu obyvatel, ve výkonu ekonomiky i v globálně-politických aspiracích. Součástí změn v geopolitickém rozložení je i snaha o přerýsování přístupu jednotlivých impérií k surovinovým základnám, příkladem budiž dvacetileté postupné ovládání afrických nerostných zdrojů čínskými společnostmi či aktuální vojenská angažmá USA v Íránu a ve Venezuele.
Kniha Suroviny a moc interpretuje historii lidských civilizací právě z úhlu pohledu geopolitiky nerostného bohatství. Probírá postupně starověké říše (Egypt, Mezopotámie, Řecko, Řím), středověké říše (Abbásovci, africké říše a impérium Karla V.), koloniální expanzi evropských států a přes 20. století dojde až do současnosti s jejími novými boji o nerostné bohatství.
Jébrak začíná příběhem z roku 2010, kdy plavidla japonské pobřežní stráže ve výsostných vodách Japonska narazily na čínskou rybářskou loď. Posádka lodi byla zatčena, na což reagovala Čína vyhlášením embarga na vývoz vzácných zemin do Japonska. Jde o kovy, bez nichž se neobejde výroba elektrických motorů, větrných elektráren či elektroniky. Koncernům Sony či Toyota rázem hrozilo, že budou muset omezit provoz na svých výrobních linkách. Neexistovalo žádné alternativní řešení, protože Čína v té době kontrolovala 93% světové produkce vzácných kovů. Jejich cena rychle vystřelila až na sedminásobek původní hodnoty a udržela se tam dva měsíce, než byl čínský export do Japonska znovu obnoven.
Poslední dva měsíce všichni zažíváme, co znamená omezení průplavu Hormuzem, klíčovou tepnou pro export ropy a dalších surovin z Blízkého východu dál do světa, především do Asie. Delší dobu trvá konflikt v africkém Kivu, kde jde o přístup k nalezištím cínu a zlata.
A podobné to bylo i v historii. Můžeme připomenout třeba válku z roku 1611 mezi bavorským vévodou a salcburským arcibiskupem kvůli kontrole nad solnými doly, nebo cesty španělských conquistadorů do Nového světa či ještě mnohem dávnější dobyvatelské vojenské expedice Alexandra Velikého, které směřovaly primárně za ovládnutím nerostných zdrojů. Francouzský fyzik Serge Haroche (nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 2021) zdůrazňuje, že „dějiny nerostů a lidských konfliktů bývají těsně provázány.“
Exkurz do dávných civilizací v kontextu boje o suroviny
Jébrakova interpretace lidské historie jako historie boje o surovinová naleziště je samozřejmě redukcionistická, nicméně hodně podnětná. Nabízí jeden z mnoha důležitých interpretačních klíčů pro porozumění lidské civilizaci v její současnosti i dlouhé historii.
Vyberu zde malou mozaiku z informací, z nichž je kniha Suroviny a moc složena. Začněme Egyptem, což byl první centralizovaný státní celek v lidských dějinách a také jediný stát, jehož územní rozsah se po tisíciletí prakticky neměnil. První mapa na světě, na níž jsou zachyceny doly, pochází právě z Egypta. Její vznik je datován do 12. století př.n.l. a zakreslen je na ní zlatý důl ve Vádí Hammámat. Núbie v té době faraonovi dodávala dvě stě až tři sta kilogramů zlata ročně. Když byla v roce 1922 otevřena hrobka faraona Tutanchamona, bylo z ní vyneseno 120 kilogramů zlata, což bylo více, než tehdy činily zlaté rezervy egyptské banky.
Počátek historického období se ale klade dávno před Tutanchamona a sice do období kolem roku 3400 př.n.l., kdy se v Sumeru objevily vůbec první psané texty v dějinách lidstva. Ve stejném období Sumeřané vynalezli kolo a rozvíjeli účetnictví nebo obchod. Rudy do své země přiváželi po řece Eufratu a naučili se opracovávat zlato, stříbro a měď. Texty poukazující na intenzivní používání kovů doložily výskyt předmětů vyrobených z bronzu v Sumeru a Uru kolem roku 2800 př.n.l. a poté stříbra, jehož používání se šířilo podél řeky Eufratu.
O dva tisíce let později (kolem roku 800 př.n.l.) opanovalo obrovské území od Egypta až po Kavkaz Asyrské království. Asyřané disponovali obrovským množství kovů právě díky své expanzivní politice. Měď, olovo, stříbro, zlato a lapis lazuli byly použity k výstavbě a výzdobě hlavního města Ninive.
Ve stejné době, kdy Asyřané expandovali na východ od Středozemního moře, si Středozemní moře podmanili Féničané, kteří se stali klíčovými aktéry prvního skutečného námořního obchodního systému. Mimo jiné dopravovali zlato z Egypta a měď ze Španělska izraelskému králi Šalamounovi. Po skončení fénické dominance nastalo období největší slávy velkého Řecka. Jeho expanzi zahájil král Filip II., jehož vojska se nejprve zmocnila bohatých dolů na poloostrově Chalkidiki, čímž Řekové značně navýšili zdroje svých příjmů. Ve zdejších třiceti třech šachtách se získávalo zlato, stříbro, měď, olovo a zinek. Král tak byl schopen budovat nová města a posílit svá vojska. Na Filipovu vládu navázal v roce 336 př.n.l. jeho syn Alexandr. Již po dvou letech na trůně zahájil dobývání Asie, ovládané Persií. Během svého tažení zabavoval zásoby zlata a stříbra, ale také vonné látky, koření, purpur nebo zemědělské produkty. Alexandr táhl od jedné oblasti těžby k druhé a zmocňoval se pokladů, z nichž pak platil svoji armádu.
Vysoká těžba kovů byla jedním z charakteristických rysů řeckého impéria. Jen v laurijských dolech bylo během tři sta let trvající těžební činnosti vytěženo 3000 tun stříbra (tedy až 20 tun ročně), 1,4 milionu tun olova a také menší množství mědi. Kvůli získávání kovů byl spálen milion tun dřevěného uhlí.
Historický exkurz zakončeme římským impériem, které převzalo roli hegemona po Řecku a také rozumělo klíčové roli surovinové politiky. Římská říše produkovala 17 tisíc tun mědi ročně, což bylo více než celá Evropa v době před průmyslovou revolucí. A přes Indický oceán navázala obchodní výměnu s Orientem – Indií a Čínou. Lodě využívali monzunové větry a převážely kvalitní indické železo, které směňovaly za měď a mosaz.
Suroviny jako mocná karta zahraniční politiky současnosti
Současná podoba velmocenských bojů o suroviny má svůj základ v roce 1992, kdy čínský vůdce Teng Siao-pching prohlásil: „Blízký východ má ropu, Čína má vzácné kovy.“ Dva roky nato Čína obsadila pozici největšího světového dodavatele 24 druhů rud, a to včetně vzácných zemin, a v roce 2013 vyvážela dokonce 34 různých druhů rud.
V průběhu 90. let 20. století Čína skoupila rozhodující podíly ve stovkách těžebních komplexů po celém světě, aby si zajistila kontrolu nad těžbou nerostných surovin, a investovala i do samotných trhů. Odkoupila Londýnskou burzu kovů (London Metal Exchange, LME) a sama založila nové burzy přímo v Číně.
Mocnou kartu surovinové politiky Čína nepoužila jen v roce 2010, jak bylo zmíněno v úvodu, ale i v roce 2017 v obchodní válce proti Spojeným státům, kdy pohrozila, že využije své převahy v oblasti vzácných zemin. V roce 2020 pod záminkou, že si vytváří vlastní strategické zásoby, pak snížila jejich vývoz o 43 procent. V té době snad svět pochopil, jak mocnou zbraní je omezení vývozu surovin.
Z hlediska možných nadcházejících konfliktů vidí Jébrak rizika ve sporech o těžbu surovin nutných při transformaci energetiky, jako jsou lithium či kobalt. Budoucnost těžebního průmyslu ale vidí spíše v recyklaci, než v další těžbě, neboť lidstvo od počátků dějin těžby kovů nepřišlo o nic z toho, co vytěžilo. Všechny vytěžené kovy má stále k dispozici na skládkách odpadu, kde je obsah kovů podle geologa Jébraka leckdy vyšší než v přírodních ložiscích.
Políček alarmistům strašícím vyčerpáním zdrojů
V samotném závěru knihy pak autor ukazuje, že rozumí i principům ekonomie a odmítá teorie o hrozícím údajném nebezpečí vyčerpání zdrojů: „Samotná teorie o pevně daném objemu zásob surovin je chybná. Nesmíme totiž zapomínat, že nerostné suroviny jsou definovány nejen geologicky (tedy z pohledu jejich zásob), ale i ekonomicky (tedy možnostmi jejich těžby). S rostoucí cenou suroviny totiž rostou možnosti její těžby. John E. Tilton tento zákon v roce 1996 nazval paradigmatem příležitosti. Z tohoto pohledu nemůže k vyčerpání zdrojů vůbec dojít, protože pokud se zdá, že se zdroje suroviny za určitou cenu blíží ke svému vyčerpání, nejde o skutečné vyčerpání jako spíše o přechodný nedostatek. Ekonomické mechanismy pak ceny suroviny vyženou vzhůru a díky tomu se opět stane dostupnou.“
Jednoznačně se pak vyjadřuje k výzvám k tzv. udržitelnému nerůstu: „Jedná se o pesimistické vize přiživované některými umělci, využívajícími fascinaci diváků a čtenářů katastrofami, nikoli o realitu, která je přitom zcela opačná. Vždyť dnes máme povědomí o mnohem větším množství zdrojů nerostných surovin než kdy dříve.“
