Ve Vietnamu kupuji velkou uhelnou elektrárnu, a i proto jsem chtěl tuto zemi vidět na vlastní oči. Aspoň na krátký čas ji zažít, mít příležitost hovořit s místními. Potřebuji rozumět zemi, v níž podnikám. Vietnam je zatím výjimka z mého zahraničního byznysu, jehož naprostá většina je lokalizována v zemích západní civilizace (zejména USA, Velká Británie a Austrálie).
Skutečnost, že je Vietnam zemí pozoruhodnou, asi nikoho nepřekvapí. Každý se základní znalostí historie ví, že po staletí se ubránil a nepodlehl obrovské Číně, stejně že proti němu vojensky neuspěla ani armáda USA. Z hlediska přírodních či geografických připomeňme alespoň zátoku Ha Long, jeden ze sedmi divů světa, či pouze ve Vietnamu žijící kriticky ohrožené a nádherné opičky langurů indočínských.
Zároveň je Vietnam zemí nesmírně inspirativní. Budu-li hledat společný jmenovatel té inspirativnosti, definoval bych ho jako naprostou pragmatičnost jeho obyvatel. Dokonce bych řekl, že pragmatičnost je hlavní charakteristikou Vietnamců, ještě více než jejich obecně uznávaná pracovitost.
Vietnam je země s tisíciletou kulturou. Po celou historii používali čínské písmo. Ale od poloviny 19. století tam začali vládnout Francouzi, kteří v roce 1910 zrušili používání čínských znaků a zavedli do škol a na úřady latinku. Tím ale zemi de facto zbavili tisícileté historie, protože dnes si Vietnamec najednou není schopen přečíst žádnou knihu, žádný časopis, které vyšly před rokem 1910. Vietnam má památky z 10. století, ale v historické paměti lidí je jen to, co jim odvyprávěli Francouzi a po nich komunisti. Snadněji se vymývají lidem mozky, když méně než promile z nich si zvládne přečíst jakýkoliv historický dokument.
Emocionálně byla nejsilnějším zážitkem cesta autem po Hanoji, kde jezdí pět milionů skútrů. Je neuvěřitelné, jak oni jezdí na centimetry těsně vedle sebe. Dopravní značky považují spíše za druh pouliční reklamy, než za něco, podle čeho by se řidiči měli řídit. Světla na křižovatce jsou jim jen nezávazným doporučením – když máš červenou, tak musíš při vjezdu do křižovatky dávat větší pozor, než když ti svítí zelená. A chodci ti je už vůbec nezajímají, chodci si musí poradit sami, v nejhorším, když už se vůbec nelze vyhnout, tak tedy zabrzdí, aby do nich nenarazili. Řídím auto čtyřicet let, ale neumím si představit, že bych šoféroval po Hanoji.
Pragmatičnost je vidět nejen u obyčejných lidí (krásnou historku s řidičem, který nás vozil po Hanoji, vám povím později), ale i u politické elity. Vládnoucí komunistická strana má ve Vietnamu – stejně jako tomu bylo u nás do roku 1989 – svoji vedoucí úlohu zakotvenou v zákonech, jiná politická strana, než komunistická, není povolená. Nicméně, v hospodářství komunistickou ideologii už dávnou opustila. Centrálně řízené hospodářství skončilo v polovině 80. let, protože se ukázalo jako neefektivní. Čistě pragmatické rozhodnutí. Od té doby země ekonomicky rychle roste a Vietnam je průsečíkem podnikatelských svobod a poměrně striktního politického režimu.
Daně jsou ve Vietnamu nízké, jsou na obdobné hladině jako v sousedním Thajsku. Podnikání tam nekomplikují ani nesmyslné regulace (na rozdíl od Evropy). Z hlediska aktiva, které ve Vietnamu vlastním, ještě zmíním, že cena elektřiny tam není zatížena žádnými emisními povolenkami. Tamní vláda vnímá, že má-li se společnost rozvíjet, potřebuje mít dostatek levné energie.
A Vietnam roste. A to nejen demograficky, kdy se za posledních padesát let zdvojnásobil počet obyvatel, ale i ekonomicky. Již dávno to není chudá země pěstitelů rýže, dnes patří mezi dvacítku největších ekonomik světa. Dokumentuje to i ta elektrárna, kterou tam kupuji.
Technicky je to nejmodernější a nejlepší elektrárna, jakou naši technici kde na světě viděli. Špičková je nejen kvalita té elektrárny, ale i kvalita péče o ní. Skvěle funguje, velmi dobře vydělává. Ve Vietnamu spotřeba elektřiny prudce roste, takže kdyby ta elektrárna vyráběla dvakrát tolik, tak to vietnamský regulátor rád koupí.
U té elektrárny je překvapující i původní akcionářské složení. Největším akcionářem je – respektive byla – veřejně obchodovaná americká firma, která svůj podíl v elektrárně prodává kvůli ESG reportům, druhým největším akcionářem je čínská státní firma a třetím je korejská soukromá firma. Američani mají 51% a manažerskou kontrolu a jejich podíl kupujeme. Zbylí dva akcionáři mají rovněž možnost nám svůj podíl prodat, v tuto chvíli ještě nevím, jak se rozhodnou.
Vietnam je velmi pragmatický i v zahraniční politice, vychází se všemi velmocemi. Nejen s Ruskem, které komunistický Vietnam podporovalo ve válce na přelomu 60. a 70. let, ale i se Spojenými státy, které tam tehdy páchaly strašná zvěrstva. A stejně tak vyjdou i s Čínou, přestože se s ní po staletí přetlačovali a vedli s ní nesčetné množství válek a uzavřeli nesčetné množství mírových smluv. Vietnamští vládní představitelé neprovokují zbytečně, nepoučují, nemoralizují, ale jdou s nejvyšší nabídkou.
Ta pragmatičnost Vietnamců je z našeho pohledu až extrémní. Pamatuji si, že když jsem jako malý kluk seděl s maminkou v kuchyni, tak jsem každý den slyšel, jak americké bombardéry shodily na Vietnam tu Agent Orange, tu jiné svinstvo. Ta válka byla extrémně drsná. A teď střih do roku 2024, kdy kupuji ve Vietnamu od Američanů nesmírně moderní uhelnou elektrárnu. Tu elektrárnu provozovali Američané od roku 2015 a deset let předtím ji stavěli. Ptal jsem se Vietnamců, jestli na tu válku zapomněli. A oni že sice nezapomněli, ale že byznys je byznys. To je hodně jiný přístup, než máme my.
Pragmatismus vládnoucích komunistů je vidět i na toleranci k náboženským rituálům. Přestože již déle než půl století to je komunistická země, tak jde o docela dost věřící národ. Mimochodem, jejich náboženská představa je pozoruhodná – jsou přesvědčeni, že nebe existuje a že je to tam úplně stejné jako tady na zemi. Takže když zemřeš, tak se přesuneš do nebe, kde svět funguje stejně jako zde. Tvůj problém po smrti je, že na začátku tam nahoře nic nemáš. Máš tam jenom to, co ti tvoji příbuzní zespoda pošlou. A posílají to spálením v pagodě.
Teď ta slíbená historka s naším řidičem. Jeden den přijel pozdě, a tak jsem se ho ptal: „Ngyuene, co se stalo, nějaký problém doma, nebo ještě větší dopravní zácpa než obvykle?“ A on odpověděl: „Ne, ne, jen se udělala zima, a tak jsem musel poslat dědovi nahoru svetr.“ Musel jít do pagody spálit svetr, aby dědovi nahoře nebyla zima.
Aby nepálili reálné věci, tak všechno, co v pagodě posílají lidem nahoru, je z papíru. V krámcích po celém Vietnamu koupíš všechno pro tento účel. Nejen svetr, ale třeba i peníze, nebo auta. Neustále posílají něco nahoru příbuzným.
A ještě jednu historku s tímto posíláním věcí nahoru jsem s naším řidičem měl. Ptal jsem se ho, proč kupuje pro dědu skútr, proč mu nepošle nahoru auto? A on odpovídal zcela logicky: „Protože nejsem blbej, vím, že tam teď taky mají málo benzínu a že je drahej, tak mu pošlu skútr, ten mnohem méně žere.“
Po vzoru televizních novin zakončím roztomilým zvířátkem. Hulmanovitá opička langur totiž spojuje mnohé z toho, o čem jsem výše psal. Langur Duk jsou opravdu krásné, někdy se jim říká pětibarevné. Původně byly ve Vietnamu hodně rozšířené, ale shazování Agentu Orange na tamní pralesy jejich populaci téměř vyhubilo. Vidět je můžete i v Čechách, a to v ZOO Chleby, což je nejen první soukromá ZOO u nás, ale také jediná mimo asijská zoologická zahrada, ve které se opičky Langur Duk podařilo rozmnožit.
Příbuzný langur indočínský, který je ještě kritičtěji ohrožen než Langur Duk a o kterém se po vietnamské válce myslelo, že je definitivně vyhuben, byl koncem osmdesátých let objeven v severním Vietnamu nedaleko hranic s Čínou. Jeho poslední žijící populace, čítající několik desítek jedinců, žije v tropických lesích východně od Rudé řeky.
