Václav Klaus: 30 let cesty ke svobodě ale i zpět
(Mladá fronta, Praha 2019)
Shrnující esej o naší nedávné minulosti i přítomnosti od jednoho z hlavních aktérů polistopadové ekonomické a politické tranformace České republiky. Text tak nejen popisuje a hodnotí transformační proces po roce 1989, ale zároveň i naši současnost a výhledy do budoucnosti.
Bývalý český premiér a prezident Václav Klaus tak touto knihou nebojuje jen o interpretaci devadesátek, ale i o politické a společenské směřování těchto let. Očekávaně – zhledem ke svému hodnotovému ukotvení – kritizuje progresivismus a klimaarmismu, dva zásadní ideologické směry, které v novém tisíciletí zásadním způsobem mění nejen Českou republiku, ale celý Západ.
„Leckdo to sice parciálním způsobem kritizuje, ale hrozivost celku zůstává nepovšimnuta. Rovnostářství a zelenost mění samu podstatu společnosti dnešního Západu, včetně nás,“ uvádí Václav Klaus a za sebe načrtává globální kritický obrázek. A není to obrázek optimistický, autorův závěr je jednoznačný: „Vstupem do Evropské unie a celkovým současným vývojem západní společnosti jsme nastoupili cestu zpět. Z hlediska svobody a demokracie procházíme křivkou obráceného velkéhu U. Lépe už bylo.“
Toho depresivního obrazu se možná až sám lekl a také ho reflektuje. „Kdykoli začnu mluvit trochu pesimisticky, hned mne řada lidí okřikne: ´Vy jste nás přece učil, že optimismus je povinností.´,“ píše sám autor a dodává k tomu tři poznámky:
- „Tezi ´Optimismus ist Pflicht´(Optimismus je povinností) mi před 25 lety na jedné slavnostní akci ve Vídni připomněl jeden z nestorů německé ekonomie prof. Giersch.“
- „Korekturu tohoto textu dělám na konferenci v Aténách, kde jeden z řečníků právě říká, že ´s věkem klesá naše schopnost být optimistou´. Že je to vědecky dokázáno. Nevím.“
- „Cítím velký rozdíl mezi povinným optimismem (což považuji za falešný přístup) a povinností optimismu (což je obhajoba naděje jako pozitivního řídícího principu lidského uvažování). Povinnost optimismu a povinnost prosazování naděje cítím.“
I když situaci na bojišti nevypadá dobře a zdá se, že klasičtí konzervativci i klasičtí liberálové dnes na celém Západě – snad s výjimkou Maďarska a Polska – prohrávají, nesmíme se vzdát, burcuje politik Václav Klaus:
„Musíme být rezolutnější a důraznější. Vyžaduje to však uvědomění si toho, že je to běh na dlouhou trať. Vyběhnout musíme už my. Ve světě idejí musíme začít připravovat změnu pro další generace, v mém případě pro generaci mých vnoučat. Je to smutné, ale generace mých dětí se radikálního zvratu ve svém produktivní životní éře asi těžko dočká. Nebudou to chtít slyšet. Dnes relativním bohatstvím umožněný masový hédonismus nebude chtít tuto pesimisticky vypadající předpověď přijímat. Pak asi ´pomůže´ Huxleyho soma, která nám bude elitami nové éry rozdávána (a možná si tyto elity vzpomenou i na Zamjatinovy ´rosy hours´). Nás ale neumlčí. My budeme svobodu pořád připomínat. Není nás zas tak málo, a právě to je důvodem našeho optimismu.“
U knih Václava Klause je důležité i to, jak jsou ukotveny v textech jiných autorů jeho myšlenkové směru. Pro ideově podobně nastavené čtenáře jsou pak zajímavé i jeho poznámky pod čarou, kde představuje občas i méně známé – alespoň pro mě – autory.
Inspirativní pro mě byla třeba zmínka článku Johna Fonteho „A Transformation of the American Regime“, který by si evidentně zasloužil detailnější podrobnost (a který si dohledám a přečtu celý): „Podle něho (Johna Fonteho) opuštíme svět, kde dominuje ´national identity´ ve prospěch ´cultural groups identity´, opuštíme ´free society´ a oslavujeme ´diverse society´, ´democratic sovereignty´ je vyměňována za ´global governance´, ´national interest´ musí ustoupit před ´transational consensus´.“
Nebo text kanadského vědce Terence Corcorana „Why the global fossil-fuel-phase-out is a fantasy akin to time travel“, který v roce 2019 spočítal, že pokud se bychom chtěli do roku 2050 na celém světě zbavit fosilních paliv, tak bychom museli těch třicet let vybudovat každý den jednu novou jadernou elektrárnu o výkonu 1,5 gigawattů.
Je škoda, že podobné systematické ohlédnutí za dobou po listopadu 1989 nesepsal také Václav Havel. Snad se k tomu dostane ještě současný prezident Miloš Zeman, jeden z hlavních politických protivníků ale i souputníků Václava Klause. A za Václava Havla by to mohl udělat někdo z jeho myšlenkové okruhu „nepolitické politiky“ a „pravdy a lásky“, snad třeba Petr Pithart? Takové tři texty by se pak měly stát součástí středoškolského curiculla, aby informace dnešních maturantů o naší transrformaci z totalitní ve svobodnou a demokratickou společnost, z centrálně řízené ekonomiky v ekonomiku volného trhu, ze sovětského satelitu a členské země Varšavského paku v zemi západního bloku, člena EU a NATO, nečerpali jem z televizního seriálu Devadesátky.
Vraťme se ale nakonec zpátky k profesoru Gierschovi a povinnosti optimismu. Václav Klaus svoji knihu 30 let cesty ke svobodě ale i zpět zakončuje krásnou větou, kterou chci uzavřít i tuto recenzi: „Optimismus neříká, že to či ono dobře dopadne, optimismus v nás říká, že je naděje. A tu si nenechme vzít.“