Víte, kdy je Bůh nejvíce pobaven? Když slyší člověka předpovídat a plánovat, co bude za patnáct dvacet let.
Retrospektivní přečtení takto starých prognóz ukazuje proč. Naprostá většina dlouhodobých kvantitativních předpovědí se totiž ukázala k nepotřebě již za několik let, některé dokonce již po pár měsících po svém zveřejnění. Směšné byly všechny katastrofické prognózy Římského klubu a podobných spolků o vyčerpání ropy a dalších zdrojů, ani jedna se nenaplnila.
O to je víc překvapující, když otevřete patnáct let starou knihu, která rozebírá hrozící globální rizika a přiřazuje jim určitou pravděpodobnost, a zjistíte, že se trefila až mrazivě přesně. Jde o knihu Václava Smila Globální katastrofy a trendy pro příštích padesát let, kterou autor vydal právě před patnácti lety.
Vzal jsem si ji, respektive nikoliv originál z roku 2008, ale její český překlad z roku 2017, znovu do rukou minulý víkend v rámci přípravy na blížící se návštěvu Václava Smila v České republice a setkání s ním.
Nejprve ukázky z těch nepovedených prognóz. Římský klub ve své studii Meze růstu v roce 1972 tvrdil, že podle vědeckých výzkumů a analýz vyčerpáme v příštích 30 letech řadu klíčových nerostných zdrojů – například zinek v roce 1990, ropu v roce 1992 a zemní plyn v roce 1993. Je již více než 30 let po těchto datech, ale zinku, ropy i zemního plynu je stále dostatek, současná naleziště nejsou vytěžena a nová se objevují.
Podobně selhávají třeba i populační prognózy, přestože v horizontu jedné generace pracují se známými biofyzikálními danostmi (ženy, které za patnáct dvacet let budou rodit své potomky, jsou již na světě a víme tedy, kolik jich je). Rozdíl mezi předpovědí OSN v roku 1991 o růstu světové populace do roku 2025 a realitou bude zhruba 600 milionů lidí.
A nyní předpovědi Václava Smila, které naopak budoucnost potvrdila. Ve výše zmíněné knize z roku 2008 napsal: „Máme-li jednat jako racionální minimalizátoři rizik, neměli bychom kvůli současné posedlosti terorismem zavírat oči před dvěma pro příštích 50 let historicky mnohem pravděpodobnějšími hrozbami: další megaválkou a další pandemií (možná dvěma).“ (s. 360)
Tedy v době hysterické posedlosti tématem terorismu a dávno před covidem a před ruskou agresí na Ukrajině varoval Václav Smil, že rizika válečného konfliktu a virové epidemie jsou mnohem vyšší a pro lidstvo nebezpečnější, než terorismus.
Chřipkové pandemie, dávné i nedávné, ostatně rozebírá na mnoha stranách a to nejen jejich historii, ale i jejich aspekty medicínské a hospodářské a své zkoumání uzavřel větou: „Pravděpodobnost chřipkové pandemie pro příštích 50 let je tudíž prakticky stoprocentní.“ (s. 75)
Většina knižní produkce na téma budoucích hrozeb a rizik klouže po povrchu a věnuje se převážné „atraktivním“ hrozbám jako jsou střety Země s mimozemskými tělesy, vulkanické megaerupce i velké teroristické útoky. Smil se jim věnuje samozřejmě také, ale proporčně k jejich nízké pravděpodobnosti.
U Václava Smila je mimořádný právě jeho přístup k realitě – poctivý a pokorný. Vychází z ohromného množství dat, které analyzuje nepředpojatě. Není veden politickým či aktivistickým zájmem, jak má analýza vyjít. Není alarmistický ani euforický, ale klidný a věcný, což je tak osvěžující v dnešní době. Možná i proto, že již dávno není závislý a tedy vydíratelný budoucími karierními nabídkami a grantovými očekáváními. Ale především kvůli svému naturelu.
Jeho analýzy rizik a opatření, která máme k dispozici, jsou racionální, kvantifikovatelné a na rozdíl od médií, aktivistů a politiků vůbec ne hysterické. Upozorňuje například, že „teroristické útoky i historicky bezprecedentní přírodní katastrofy představují mnohem menší nebezpečí a nemají zdaleka tak hluboké a dlouhodobé důsledky z hlediska stability země, ekonomických škod a životní úrovně jako mnohá dobrovolná ohrožení (alkohol, řízení motorových vozidel, kouření, přejídání) a záměrné, nicméně zhoubné politické kroky (enormní rozpočtové a obchodní deficity, dotační plýtvání, neřízená destrukce životního prostředí).“ (s. 339)
Právě posledně zmíněné nebezpečí a sice destrukce životního prostředí se v Evropě posunula do zcela iracionálního boje s globálním oteplováním a konkrétně s uhlíkem. Cílem všech souvisejících politik EU je tzv. uhlíková neutralita v horizontu příštích dvaceti třiceti let. Zajímavé je se podívat, jak k tomuto tématu přistupuje vědec Václav Smil.
Zaprvé dokumentuje, jak jsou studie související s globálním oteplováním, třeba ohledně výšky hladiny oceánů nebo kvantity přírodních katastrof, velmi nejisté a vzájemně si protiřečící. Vyvozovat z toho pak nějaké definitivní dlouhodobé závěry je podle něj nezodpovědné (s. 275).
Zadruhé upozorňuje, že mnohem větším nebezpečím než údajně narušený koloběh uhlíku jsou prokazatelně narušený koloběh vody a také prokazatelně narušený globální cyklus dusíku (s. 292).
A za třetí přidává ekonomický pohled a sice ukazuje, že zatímco náklady na boj za zvrácení globálního oteplování jsou extra vysoké, náklady na adaptaci na globální oteplení jsou vlastně docela nízké (s. 287). A jak víme již od Darwina, vyhrává ten, kdo se dobře a včas adaptuje na změnu, ne ten, kdo se jí snaží zvrátit.
Co jsou podle Smila další prokazatelná rizika a nebezpečí? Například fakt, že v Evropě a v Severní Americe dochází k úbytku včel, které jsou nenahraditelnými opylovači a podílí se na produkci až jedné třetiny veškerých potravin zkonzumovaných v Severní Americe (s. 301). Nebo růst rezistence bakterií na antibiotika: „Pokud by antimikrobiální léky měly účinnost ztratit úplně, náklady by byly vpravdě katastrofální. Dokonce i při jejich užívání zůstávají infekční nemoci celosvětově druhou nejvýznamnější příčinou úmrtí. Bez nich by každým rokem chřipková epidemie mohla bakteriální pneumonií připravit o život mnohem více pacientů a turberkulózu a tyfus by mohlo být velmi obtížné nebo úplně nemožné léčit. Některá hodnocení současného stavu vyznívají velice pesimisticky. Amyes (2001) se domnívá, že padáme do propasti nekontrolovatelné infekce. Amábile-Cuevas (2003) zastává názor, že boj proti rezistenci na antibiotika je již v mnoha směrech prohraný.“ (s. 311)
Velká rizika vidí i v ekonomické a sociální oblasti a to zejména pro naši západní civilizaci. Ke své nové domovině říká: „Oproti desetiletím studené války, kdy Spojené státy nebyly nijak ekonomicky závislé na Sovětském svazu, však Čína pomáhá podepírat ekonomiku USA dodávkami základního zboží za nízké ceny a odkupem části jejich nafukujícího se státního dluhu.“ (s. 198) A varuje, že obrovský obchodní deficit USA ve výši 0,5 bilionu dolarů ročně nelze zvrátit jinak než výraznou devalvací dolaru a strmým propadem životní úrovně. (s.218-225)
A ještě neutěšeněji píše i o perspektivách starého kontinentu: „EU je subjekt natolik zaujatý zachováním sebe sama, tak zmatený ve svém skutečném poslání a natolik ohrožený z hlediska svých populačních základů, že nemůže být kandidátem na globální vůdcovství. Již nyní je však nejpřednější destinací celé planety pro desítky milionů turistů. (…) To je asi nejpravděpodobnější vyhlídka – Evropa jako muzeum světa.“ (s. 155)
Na závěr mého listování knihou Globální katastrofy a trendy pro příštích padesát let a přemýšlení nad ní ještě jeden detail o autorovi. Domnívám se, že je to detail podstatný, protože ukazuje, nakolik poctivý je Václav Smil v práci s primárními zdroji. V předmluvě uvádí: „Možnost získávat postřehy nefiltrované překladem pro mne byla značným plusem pro pochopení dějin a odhalování osudů jednotlivých společností. Kromě toho, že čtu ve všech hlavních evropských jazycích (mými nejoblíbenějšími jsou ruština a italština), studoval jsem obecnou čínštinu a japonštinu a pět let jsem se věnoval klasické arabštině a egyptskému dialektu.“ (s. 13) A na jiném místě uvádí, jak hodně cestoval po světě, kolik času strávil třeba jen v Číně a Japonsku, aby ty země a Zemi mohl lépe poznat a pochopit.
Je radost číst knihy Václava Smila a moc se těším na setkání s ním.
Smil, V.: Globální katastrofy a trendy příštích padesáti let. Kniha Zlin, Praha 2017.