Tim Marshall: V zajetí geografie (Rybka Publishers, Praha 2018)
„Vladimir Putin o sobě říká, že je věřící a má silný vztah k ruské pravoslavné církvi. Je-li tomu tak, možná se každý večer před usnutím modlí a táže se Boha: ´Proč jen jsi na Ukrajině nestvořil nějaké hory?´ Kdyby Bůh stvořil Ukrajinu hornatou, pak by rozlehlá pláň Středoevropské nížiny tolik nesváděla k opakovaným vpádům do Ruska. Takhle ovšem Putin nemá na vybranou: musí se alespoň pokoušet, aby měl planiny směrem na západ pod kontrolou.“
Tato slova nejsou citací obhájců ruské válečné agrese na Ukrajinu, byla napsána britským odborníkem na geopolitiku Timem Marshallem a to již před osmi lety a začíná jimi jeho pozoruhodná kniha V zajetí geografie.
Marshallova práce ukazuje, jak krajina limituje a předurčuje chování politiků, jak geografické poměry ovlivnily vývoj lidstva. Rozhodování státníků vždycky bylo a vždycky bude v nemalé míře určováno horami, oceány, pouštěmi a řekami. Deset kapitol této knihy nabízí deset map a zevrubný výklad k nim. V zajetí geografie umožňuje podívat se dění ve světové politice jinýma očima, očima geografické reality.
Putin neměl na výběr.
Hned první kapitola knihy je pro nás aktuálně mimořádně zajímá a důležitá. Týká se Ruska a nabídne jiný pohled na rusko-ukrajinský, respektive rusko-západní konflikt, než jak je běžně v médiích či politiky prezentován. Válečnou agresi nelze omlouvat, ale je důležité snažit se pochopit motivy agresora. Zdá se nám směšná argumentace, že se Rusko obávalo dalšího přiblížení NATO a možného útoku na svoji zemi, ale při analýze mapy a historie to už tak absurdně nevypadá. Co z mapy Ruska vyčetl Tim Marshall (a ještě jednou zdůrazňuji, že dávno před začátkem současné války)?
„Možná si říkáte, že na Rusko přece nikdo útočit nebude. Jenže Rusové se na to dívají jinak, a nedá se říci, že by neměli důvod. Za posledních pět set let zažili ze západu hned několik invazí. V roce 1605 přitáhli Středoevropskou nížinou Poláci; po nich v roce 1708 Švédové pod vedením Karla XII.; potom roku 1812 Francouzi v čele s Napoleonem a nakonec dvakrát Němci: v letech 1914 a 1941. Započítáme-li i Krymskou válku z let 1853-1856, zjistíme, že v době mezi Napoleonovým vpádem a koncem druhé světové války bojovalo Rusko v oblasti Středoevropské nížiny či jejího okolí v průměru každých 33 let.
(…) Rusko, tak jako všechny velké mocnosti, uvažuje v horizontu příští stovky let a chápe, že za takovou dobu se může stát cokoli. Kdo by si před sto lety pomyslel, že složky americké armády budou dislokovány v Polsku a Pobaltí, jen pár set kilometrů od Moskvy? V roce 2004, pouhých patnáct let po roce 1989, byl kromě Ruska každý z bývalých států Varšavského paktu členem NATO nebo Evropské unie. Moskevská administrativa má z toho těžkou hlavu. A zkušenosti z ruské historie jí na klidu nepřidávají.“
Řeknete si: OK, rozumím, Středoevropskou nížinu vnímají v Rusku jako nebezpečnou přístupovou cestu v případném útoku na Moskvu a pro zachování strategické hloubky země chtějí mít pod kontrolou Ukrajinu a nejsou ochotni připustit, že by Ukrajina byla členem NATO či EU, na to je v ruském vnímání příliš blízko Moskvy. Jak je případná cesta z ukrajinských hranic k Moskvě snadná, rychlá a otevřená ostatně nedávno ukázal Jevgenij Prigožin se svým Wagnerovci. Ale proč byl tak strategicky důležitý Krym?
„Absence teplomořského přístavu, odkud by se nabízel přímý přístup k oceánům, byla pro Rusko odjakživa Achillovou patou, s nemenším strategickým dopadem než Středoevropská nížina,“ vysvětluje Tim Marshall. Tím klíčovým přístavem se pro Rusko stal Sevastopol na Krymu, který mělo Rusko dlouhodobě pronajaté od Ukrajiny. Když se na Ukrajině změnila vláda z proruské na protiruskou a hrozilo, že o Sevastopol Rusko přijde, Putin anektoval Krym.
„Krym byl po dvě století součástí Ruska, ale roku 1954 jej generální tajemník Chruščov předal Ukrajině. Když teď ale Ukrajina nejenže nebyla sovětská, ale ani proruská, Putin věděl, že musí přijít změna. Uvědomovali si to i západní diplomaté? Pokud ne, pak jim uniklo to nejzákladnější pravidlo z první lekce Diplomacie pro začátečníky: ocitne-li se velmoc v situaci, kterou chápe jako existenční hrozbu, sáhne k síle.
(…) Můžete namítnut, že prezident Putin mohl postupovat i jinak a územní celistvost Ukrajiny respektovat. Jenže on musel pracovat s geografií, kterou mu Bůh nadělil, a ta mu žádnou takovou možnost ve skutečnosti nedávala. Putin se nemohl stát mužem, jenž přišel o Krym, a tedy o jediný pořádný teplomořský přístav, k němuž má Rusko přístup.“
Jaký je Marshallův závěr kapitoly o Rusku? „Od Velkoknížectví moskevského přes Petra Velikého a Stalina až k Putinovi se každý, kdo stojí v čele Ruska, potýká s týmiž problémy. Je jedno, jestli ti u moci vyznávají ideologii carismu, komunismu nebo kumpánského kapitalismu – přístavy stále zamrzají a Středoevropská nížina není o nic méně rovná. Odmyslete si hranice národních států, a mapa, kterou měl před sebou Ivan Hrozný, je stejná jako ta, na kterou se dnes dívá Vladimir Putin.“ To je klíč k pochopení ruského angažmá na Ukrajině od Majdanu po dnešek.
Strategický význam řek a vody.
Další kapitoly knihy v zajetí Geografie se týkají Číny, USA, Evropské unie, Afriky, Blízkého východu, Indie a Pákistánu, Koreje a Japonska, Latinské Ameriky a Arktidy. V každé najdete řadu inspirativních vhledů a poznámek. Pár jsem jich vybral.
Proč je pro Čínu tak důležitý Tibet? Nejen kvůli potenciálnímu konfliktu s Indií, ale zejména kvůli vodě. Na Tibetské náhorní plošině pramení trojice velkých čínských toků (Žlutá řeka, Jang-c´- ťiang a Mekong), o Tibetu se hovoří jako o čínské vodní zásobárně.
Jaký je hlavní strategický zájem USA ve Střední Americe? Otázka průplavů. Tedy zajistit, aby Panamský průplav zůstal otevřený a Spojené státy ho měly pod kontrolou. A dále hlídat, jak se bude vyvíjet stavba dalšího průplavu z Atlantiku do Pacifiku, který se nyní staví v Nikaragui.
Evropa i Afrika v pohledu Tima Marshalla společně ukazují na významnost řek. „Jiným dokladem o vlivu geografie je sama Evropa. Nikdo si plánovitě neusmyslel, že z kontinentu učiní jeden velký trh. Soustava dlouhých splavných řek však umožila, a do jisté míry přímo předurčila, aby se jím Evropa v průběhu tisíciletí stala,“ píše autor o EU. A Afrika? „Pláže jsou báječné, ba přímo rozkošné – ale co je to platné, když tam téměř nenajdete použitelná přirozená kotviště. Řeky? Na pohled úžasné, ale když na vás každých pár kilometrů čeká vodopád, moc toho po nich nepřepravíte.“
Umělé hranice jako třaskavé dědictví kolonialismus.
Politický problém Afriky je zakódován v nesmyslných hranicích jejích 56 zemí, hranicích kreslených od evropských kolonialistických stolů zcela bez ohledu na tamní přirozené hranice území různých etnik a kmenů. Etnické konflikty byly v Africe odjakživa, ale „kolonialismus zasadil tyto sváry do umělé struktury – evropké koncepce národního státu –, v rámci které se teď musí řešit. Moderní občanské války se v Africe rodí zčásti i z toho důvodu, že kolonialisté různým etnikům prostě oznámili, že odteď žijí ve společném státě a představují jediný národ. Když byli potom kolonialisté vypuzeni, získalo ve státě jedno etnikum převahu a chtělo ostatní ovládnout, čímž bylo rázem zaděláno na násilí.“
Vezměte si například Libyi, umělý výtvor starý pouhých několik desítek let, který se při první zatěžkávací zkoušce rozdrobil na tři odlišné geografické regiony, jak to ostatně odpovídalo jeho historické podobě. Za časů Řecka se na západě rozkládala Tripolitánie. Oblast na východ, jejímž centrem je město Benghází, ale která se prostírá dál dolů až k hranici s Čadem, byla za řeckých i římských dob známá jako Kyrenaika. Hluboko na jihozápadě dnešní země se pak pod oběma těmito kraji rozkládá region Fezzán. Tripolitánie se odnepaměti orientovala na sever a severozápad, protože obchodovala se svými sousedy z jižní Evropy. Kyrenaika upínala pohled na východ k Egyptu a arabským zemím. Mořské proudy při pobřeží bengházského regionu koneckonců zanášejí lodi přirozeně na východ. Fezzán tradičně představuje zem kočovníků, kteří mají s oběma pobřežními komunitami jen pramálo společného.
Se stejným problematickým dědictvím evropského kolonialismu, a sice nesmyslným hranicím často nesmyslně ustavených států, se musí potýkat i Blízký východ. Kapitola o něm začíná takto: „Blízký čemu? Na východ od čeho? Už sám název celého regionu je ukotven v evropském náhledu na svět, a právě evropský náhled tuto oblast utvářel. Tak jako v některých jiných částech světa i zde Evropané zanášeli inkoustem do map čáry, které neměly žádnou oporu v realitě a daly vzniknout jedněm z nejméně přirozených hranic, jaké kdy svět spatřil. Dnes jsme svědky pokusů, jak je překreslit krví.“
Před první světovou válkou, než Britové a Francouzi rozdělili Blízký východ do několika nepřirozených státních útvarů, neexistoval žadný stát Sýrie, žádný Libanon, ani žádné Jordánsko, Irák, Saudská Arábie, Kuvajt, Izrael nebo Palestina. Až na moderních mapách vidíme hranice a názvy těchto států, ale ty stojí na vratkých základech.
„Představa, že chce-li někdo odcestovat za příbuznými z téhož kmene, musí si nejprve v odlehlém místě opatřit dokument vydaný neznámou třetí osobou, tady nedávala za mák smysl. Myšlenka, že takový dokument má být vydán pouze kvůli tomu, že někdo cizí prohlásil, že tohle území jsou odteď dva státy se jmény, která si vycucal z prstu, působila z pohledu místních jako naprostý nonsens a rozcházela se s tím, jakým způsobem se tady po staletí žilo.“
Podobně nesmyslně jsou namalované i hranice mezi Afghánistánem a Pákistánem či Pákistánem a Indií. „Pákistán pojí s afghánským Tálibánem přirozená přízeň. Většinu bojovníků tvoří osoby paštunské etnické příslušnosti, která je charakteristická i pro většinu Pákistánců ze severozápadní pohraniční provincie. Pákistánčtí Paštúnové nikdy nehleděli na ty afghánské jako na příslušníky jiného národa. Hranici, která je odděluje, pokládají za pouhý výmysl Západu (kterým v určitých ohledech je). Afghánsko-pákistánská hranice je známa jako Durandova linie. Roku 1893 ji narýsoval sir Mortimer Durand, ministr zahraničí v koloniální indické vládě, a tehdejší panovník Afghánistánu ji odsouhlasil. V roce 1949 nicméně afghánská vláda dohodu anulovala, neboť nabyla přesvědčení, že jde o umělý přežitek z koloniální éry.“
Geografické podmínky nejsou žádná demokracie. Nezměníte je hlasováním, stejně jako hlasováním nezměníte přírodní zákony, byť se o to někteří absurdně pokoušejí. Geografické podmínky jsou realita, kterou nelze popírat. Musíte ji akceptovat, ale můžete ji i využít.
Porozumění geografickým danostem pak umožňuje porozumět i některým zdánlivě nesmyslným konfliktům. Nesmyslné jsou totiž jen zdálky, bez znalosti místních reálií. Geografie je diktatura a politici často jen její poddaní.
