Tim Marshall: Moc geografie (Rybka Publishers, Praha 2022)
Moc geografie je nová kniha Tima Marshalla navazující na jeho bestseller V zajetí geografie, o kterém jsem (zde) psal v minulosti. Autor se opět dívá na geografické podmínky různých zemí a regionů. Často je považuje za důležitější, než jsou politici, kteří jsou v těch zemích u moci.
„Geografické podmínky jsou klíčovým faktorem. Rozhodnutí, které lidi činí, nelze nikdy oddělit od jejich fyzického kontextu. Začátkem příběhu každé země je její poloha ve vztahu k jejím sousedům, námořním cestám a přírodním zdrojům,“ píše Tim Marshall v úvodu nové knihy a jako jeden z příkladů uvádí Egypt a Etiopii – „Egyptští farmáři závisí na vodě, která teče z Etiopie.“ Geografie pro něj není pouhou kulisou světových událostí, ale spíše jejich motorem.
Zatímco v první knize se věnoval především postavení mocností (USA, Čína, Rusko…), v druhé se zaměřil na významné hráče „druhého sledu“. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány Austrálii, Íránu, Saudské Arábii, Velké Británii, Řecku, Turecku, Sahelu, Etiopii a Španělsku. Chcete-li porozumět, co se v té které zemi děje, co do značné míry tvaruje její politické postoje či ozbrojené konflikty, jsou příslušné kapitoly knihy Moc geografie skvělým zdrojem, který poskytuje i relevantní historický kontext jednotlivých oblastí.
Pro porozumění světu a racionální hodnocení jde o řádově užitečnější informace, než poskytuje televizní zpravodajství. Zatímco novináři se věnují pěně dní, Tim Marshall jde po podstatě. V televizním zpravodajství uvidíte pěnu na hladině dravé řeky, případně kola po vhození kamene, skutečný život řeky je však pod hladinou.
Jedním z důležitých přístupů autora je důraz na dlouhodobé trendy a historický kontext. Neanalyzuje jen současnou situaci, ale ukazuje, jak historické události, kulturní rozdíly a přírodní podmínky formují politiku. V každé kapitole tak analyzuje nejen fyzickou geografii daného místa, ale i jeho historii, současné výzvy a budoucí potenciál nebo hrozby.
Austrálie
Kniha začíná kapitolou o Austrálii a já jí rovněž věnuji větší pozornost. Mám v této zemi/světadílu stále větší byznys, jak jsem popisoval (zde), a proto mě i více zajímá než třeba africký Sahel či Saudská Arábie. Tim Marshall ukazuje, jak tato země balancuje mezi svým historickým spojenectvím se Západem a současnou ekonomickou závislostí na Číně, danou relativní geografickou blízkostí, respektive a mnohem přesněji – geografickou vzdáleností od USA i EU.
Rozloha Austrálie a její odlehlost znamenají její vysokou míru bezpečnosti oproti případnému vojenskému napadení jinou zemí. Kdyby se například Čína vylodila na severu ostrova, musela by její armáda překonat 3200 km po souši, což i třeba z důvodu zásobování invazní armády je naprosto nereálný scénář. Na druhou stranu by Austrálii mohla hrozit námořní blokáda, protože například zásoby ropy má jen na dva měsíce.
Z hlediska energetických přírodních zdrojů má Austrálie nedostatek řek pro vodní elektrárny (s výjimkou Tasmánie), ale naopak je bohatá na uhlí. Význam tohoto zdroje pro stabilní energetickou soustavu i pro ekonomiku země si uvědomuje i tamní politická reprezentace. Austrálie nepropadla západnímu šílenství s redukováním emisí CO2 a uhlí bude mít na tomto kontinentě zelenou ještě dlouho. „Nemějte obavy, nebuďte vyděšení, nezraní vás to. Je to uhlí,“ řekl předseda vlády Scott Morrison, když v australském parlamentu mával nad hlavou kusem černého uhlí. Ostatně i proto v Austrálii investuji a koupil jsem tam i velký uhelný důl.
Írán, Británie, Turecko a Sahel
V kapitole o Íránu autor vysvětluje, proč je tato země díky své geografické poloze i bohatství na ropu jedním z nejvlivnějších hráčů na Blízkém východě, přestože čelí mezinárodním sankcím a vnitřní nestabilitě. Na mapě ukazuje, jak vysoké pohoří chrání tuto zemi prakticky ze všech stran před nepřátelskými armádami.
U Velké Británie to nejsou pohoří, ale je to oceán, který ji obklopuje, co vytváří její specifické geografické podmínky. Evropských politických i válečných excesů byla právě díky vodní bariéře do značné míry uchráněna. Její sepětí s Evropou bylo díky Lamanšskému průplavu vždy mnohem volnější, než třeba Francie či Německa, což nakonec jasně dokumentoval i Brexit. Neodpustím si zmínit ještě jednu drobnou poznámku autora v této kapitole. Británie nebyla vždy ostrovem, moře ji od zbytku evropské pevniny oddělilo teprve před 12 tisíci lety, když došlo k výraznému zvýšení hladiny oceánu.
V knize pro mě byla poučná i řada historických informací z doby relativně nedávné. V těchto dnech si připomínáme 80. výročí konce Druhé světové války a někteří politici se zase snaží podle aktuálních potřeb přepisovat v historii v tom, kdo nás osvobodil a kdo se zasloužil o poražení Německa a jeho spojenců. V kapitole o Turecku jsem se dozvěděl, že bylo neutrální prakticky po celou dobu válku a na stranu vítězných mocností se přidalo až v únoru 1945! Teprve když Rudá armáda vstoupila do Berlína a porážka Německa byla jasná a neodvratná, tak Ankara vyhlásila válku Německu a Japonsku. Takže na poválečných konferencích o budoucím uspořádání světa, sedělo Turecko na straně vítězů.
V kapitole o Sahelu, nebezpečném podsaharském pásu šesti zemí (Mauretánie, Mali, Niger, Čad, Súdán a Eritrea), barvitě popisuje zcela jiné kulturní, historické a politické danosti té oblasti (ten rozdíl mezi námi a jimi stručně vyjadřuje věta: „Vy máte hodinky, my máme čas.“) a také proměnu životního prostředí v dlouhém čase. Zhruba před 11 tisíci lety, tedy v době výše zmíněného oddělení Británie od kontinentu, došlo v Africe ke změně klimatu a na poušť Saharu začaly dopadat monzunové deště. Ze Sahary se stala zelená savana, začali v ní žít zvířata i lidé. Zhruba před pěti tisíci lety ty monzunové deště ustaly a ze Sahary se zase stala poušť. Vzpomeňte na to, až vás někdo zase bude strašit, že za klimatickou změnu může člověk a že musíme přestat využívat uhlí a ropu.
Vesmír
Poslední kapitolu věnoval autor vesmíru. Marshall zde popisuje, jak „nový prostor“ hraje stále důležitější roli v bezpečnosti, komunikaci i ekonomice. Vesmír se podle něj stává dalším geopolitickým bojištěm, kde velmoci jako USA, Čína a Rusko soupeří o dominanci. Ve vesmíru neplatí teritorialita jednotlivých zemí, nejsou v něm frontové linie, nikdo v něm nemůže uplatňovat vlastnická práva a ostatně žádná práva. Na jaký soud byste se chtěli obrátit a podle zákonů které země se bránit, pokud někdo ve vesmíru namíří třeba laserové zbraně na vaši zemi? Jaká bude vymahatelnost práva ve vesmíru? Napadá mě, jestli se v éře dobývání kosmu neblížíme do doby divokého západu?
Autor přichází s pojmem „astropolitika“ jako analogií k tradiční geopolitice, ale aplikované na prostor nad Zemí. Termín popisuje politické a strategické zájmy států ve vesmíru, včetně kontrolování satelitních drah, těžby asteroidů a vojenských základen na Měsíci. Astropolitika se stává klíčovým nástrojem pro analýzu a pochopení nových geopolitických dynamik.
Varuje před nebezpečím militarizace vesmíru a jeho využívání jako nástroje pro geopolitickou dominanci na Zemi, například kontrola nízké orbity Země (LEO) by poskytla mimořádně velkou strategickou výhodu v oblasti komunikace a vojenských operací. Jenže v reálpolitice jsou podobná „varování“ spíše příležitostí mocných a silných.
