Graham Allison: Osudová past – Spojené státy versus Čína a Thúkýdidovo poučení z dějin
(Prostor, Praha 2018)
Allisonova kniha, respektive Thúkýdidova past popisují zásadní světovou výzvu: střetnutí vzmáhající se mocnosti s mocností do té doby dominantní. „Tuto knihu jsem četl s největším možným zaujetím a můžu jen doufat, že se vztahy mezi Spojenými státy a Čínou vyřeší mírem, a nikoli válkou,“ aplaudoval této pětiset stránkové práci Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí USA.
Kniha Osudová past je obecným příspěvkem k teorii zahraniční politiky. Vychází z antického střetu mezi Spartou a Athénami a analyzuje dále řadu obdobných historických konfliktů mezi hegemonem a jeho rychle se rozvíjejícím konkurentem, nicméně byla i aktuálně zacílena, a sice na střet USA s Čínou. A my dnes ve světle války na Ukrajině se můžeme užitečně podívat Allisonovou, respektive Thúkýdidovou optikou právě na současný válečný střet Ruska se Západem na území Ukrajiny. Vždy je třeba se snažit zabránit válce a to téměř za každou cenu. Přesně to shrnul americký prezident Harry Truman: „Válkou se nezabrání ničemu, jen míru ano.“ Dnes to vidíme prakticky v přímém přenosu z Ukrajiny a musíme se ptát, zda se té válce nedalo zabránit.
Allisonova práce shrnuje i závěry rozsáhlého projektu Harvardovy univerzity, který byl Thúkýdidově pasti věnován a který systematicky propátral dějiny posledních 500 let, aby našel 16 případů, kdy vzmáhající se mocnost otřásla postavením etablované mocnosti. Ve 12 z nich vedla tato rivalita k válce, tedy pouze v jedné čtvrtině případů se podařilo válce zabránit.
„Přede dvěma staletími Napoleon varoval: ´Nechte Čínu spát, protože až se probudí, otřese to světem.´ Čína se probudila – a svět se začíná chvět,“ jsou úvodní slova autorovy předmluvy ke knize Osudová past. A po pár stránkách uvádí i ten základní koncept, kterým bude v celé práci nazírat na mezinárodní mocenské vztahy: „Vůbec nejcitovanějším výrokem v oboru analýzy mezinárodních vztahů je zjištění starořeckého dějepisce Thúkýdida: ´Vzestup Athén a strach tím probuzený ve Spartě byly tím, co učinilo válku nevyhnutelnou.´ Thúkýdidův spis pojednává o peloponnéské válce, konfliktu, který v 5. století př. n. l. postihl autorovu vlast – městský stát Athény – a postupem času zachvátil skoro celé antické Řecko.“
Měl Thúkýdides pravdu, že rozmach Athén učinil válku nevyhnutelnou? „Samozřejmě ne doslova,“ vysvětluje Allison: „V dané větě mu šlo o to, že s tím, jak Athény hromadily moc a ve Spartě sílily obavy, ubíraly se obě země po drahách, u nichž bylo stále těžší válce zabránit.“
Základní otázka tedy zní, proč se někdy v oné třaskavé mezinárodní konstelaci podaří válce zabránit (dle historické analýzy Harvardovy univerzity se tak stalo ve 4 z 16 případů), ale častěji ne? Respektive jak se má chovat hegemon, aby k válce nedošlo? Autor zdůrazňuje, že především musí svého prudce se rozvíjejícího konkurenta vzít vážně a domluvit s ním nové rozdělení mocenských sfér. Thúkýdides i Allison však zároveň varují, že do hry výrazně vstupují i domácí aktéři, respektive domácí politika: „Přes upřímnou snahu vyhnout se konfliktu nedokázali reprezentanti obou států zabránit tomu, že se neúprosný vývoj poměrů zvrátil v krveprolití. Zatímco spolu obě strany hrály šachy, musely se také potýkat s domácími vlivovými skupinami. (…) Athénské i spartské předáky nakonec zdrtila vlastní domácí politika. (…) Přestože významní státníci i moudří pozorovatelé v Athénách i ve Spartě varovali, že válka přinese pohromu, proměnlivá mocenská rovnováha přivedla obě strany k závěru, že nejméně špatnou možností je uplatnění síly. A tak došlo k válce.“
Graham Allison (*1940) je významný americký politolog, patřící do realistické školy Kissingerovského střihu. Vystudoval Oxford a Harvard, od 60. let minulého století pracoval jako poradce pro zahraniční záležitosti na americkém ministerstvu obrany, je specialistou v oblasti jaderných zbraní. V letech 1977 až 1989 byl děkanem Harvard Kennedy School a v letech 2005 až 2017 ředitelem Belferova centra při Harvardově univerzitě.
Už ve své předchozí knize, která vycházela z rozhovorů se zakladatelem a exprezidentem státu Singapur Lee Kuan Yewem, Allison zdůrazňoval expanzi a význam Číny: „Čína mění globální rovnováhu do té míry, že svět musí najít rovnováhu novou. Není možné se tvářit, že to je prostě jen další velký hráč. Toto je největší hráč v dějinách světa.“ A v knize Osudová past k tomu dodává: „Když se pět tisíc let stará civilizace čítající 1,4 miliardy lidí vrací na výsluní, nejedná se o ´problém´, který bychom měli prostě ´vyřešit´. Jedná se o dlouhodobý stav,“ a dodává řadu dat a konkrétních údajů, jak se Čína změnila za posledních čtyřicet let:
„V roce 1980 obchodovala Čína s vnějším světem v objemu necelých 40 miliard dolarů; do roku 2015 tato částka vzrostla stokrát na 4 biliony. Počínaje rokem 2008 byl přírůstek čínského HDP za každé dva roky větší než celá indická ekonomika.“ (s. 38)
„Čína je největší výrobce lodí, oceli, hliníku, nábytku, oděvů, tkanin, mobilních telefonů a počítačů. A u většiny kategorií výrobků také největším světovým spotřebitelem. Amerika je sice kolébkou automobilu, ale Čína je dnes největším automobilovým producentem i největším trhem s auty.“ (s. 42)
„V rozmezí let 2011-2013 Čína vyprodukovala i spotřebovala více cementu než Spojené státy za celé 20. století. V roce 2011 postavila jedna čínská firma třicetipatrový mrakodrap za patnáct dnů. Tři roky nato jiná stavební firma vybudovala sedmapadesátipatrový mrakodrap za devatenáct dnů.“ (s. 49)
„Každodenní připomínkou tohoto faktu mi je pohled na most přes řeku Charles, po kterém chodím ze své kanceláře na Harvard Kennedy School do sídla Harvard Business School. Jeho rekonstrukce, jež způsobuje dopravní zácpy, trvá už čtyři roky. Naproti tomu Peking v listopadu 2015 vyměnil podstatně větší most San-jüan o váze 1300 tun za pouhých 43 hodin.“ (s. 50) (Nemohli bychom nechat opravu Barrandovského mostu v Praze na Číňanech?)
„Čína v rozmezí let 1996-2016 vybudovala 4,2 milionu kilometrů silnic, z toho 110 000 kilometrů dálnic, kterými propojila 95% všech vesnic v zemi.“ (s. 50)
„Čína za posledních deset let vybudovala nejrozsáhlejší síť vysokorychlostní železnice: 20 000 kilometrů kolejnic přenáší pasažéry rychlostí až 290 kilometrů za hodinu. (…) Čína dnes má rozsáhlejší vysokorychlostní síť železnic než zbytek světa dohromady.“ (s. 51)
„O generaci dřív přežívalo 90% Číňanů na méně než dvou dolarech na den. Dnes toto platí o méně než 3% Číňanů.“ (s. 51)
Co tato dramaticky se rozvíjející Čína vlastně chce? Co od ní máme čekat? Hrozí válečný konflikt Číny a USA, který by byl bezesporu řádově větší a pro celou Zemi hroznější než současná válka na Ukrajině? Jak máme Číně a vůbec Asii rozumět? Připomeňme, že i v současném konfliktu s Ruskem, se většina asijského světa přiklonila na stranu Putina, neaplikovala západní sankce vůči Kremlu a třeba Čína a Indie s Ruskem obchodují ještě intenzivněji, než před válkou.
Allison cituje slavnou práci Samuela Huntingtona o střetu civilizací, ve které „Huntington chtěl především demaskovat západní mýtus univerzálních hodnot, který je nejenom naivní, ale především nepřátelský vůči jiným civilizacím, zejména vůči konfuciánské civilizaci se svým ohniskem v Číně. (…) Západ věří, že by celé lidstvo mělo přijmout za svůj určitý základní soubor hodnot a mínění, kam mimo jiné patří individualismus, liberalismus, rovnoprávnost, svoboda, právní stát, demokracie, volný trh a odluka církve a státu. Asijské kultury si naopak cení svých jedinečných hodnotových a názorových souborů, kterými se liší od ostatních národů.“
Tento zásadní postojový střet obdobně shrnul Henry Kissinger: „Víra v univerzalitu amerických principů uvedla do mezinárodního systému jistý obtížně akceptovatelný element: naznačuje se tím totiž, že vlády, které se těchto principů nedrží, nejsou plně legitimní.“ Netřeba zdůrazňovat, že Čína takové moralizování, že pobývá ve zpozdilém politickém systému a že její vláda nemá legitimitu, protože nebyla zvolená ve svobodných demokratických volbách, nepřijímá dobře.
Z čeho tedy odvozuje čínská vláda svoji legitimitu? Šanghajský kapitálový investor Eric Li na to odpověděl takto: „Jednou se na mě kdosi obrátil s tím, že strana se k funkcím nedostala na základě voleb. Odkud tedy bere svou legitimitu? Odpověděl jsem: Co takhle z kompetence? Když se v roce 1949 strana ujímala moci, Čína tonula v občanské válce, rozsápána cizími agresory, a průměrná očekávaná délka života byla v té době 41 let. Dnes se jedná o druhou největší ekonomiku na světě a průmyslový kolos a čínské obyvatelstvo žije ve stále větším blahobytu. Stručně řečeno, vládu jedné strany opravňuje podaný výkon.“
Ten mimořádný výkon a to i měřeno z historické perspektivy potvrdil i prezident Světové banky Robert Zoelick, když v roce 2010 konstatoval: „V rozmezí let 1981-2004 Čína vyzdvihla více než půl miliardy lidí z krajní bídy. Zcela nepochybně se jedná o největší skok v překonání chudoby v dějinách.“
Co tedy chce Čína? Získat zpět asijskou dominanci, které se těšila před expanzí Západu. Obnovit kontrolu nad územím „Velké Číny“, kam zahrnuje nejen Sin-ťiang a Tibet, ale i Hongkong a Tchaj-wan. Obnovení sféry vlivu podél hranic a v přilehlých mořích. Chce, aby jí vzdávalo respekt nejen její okolí, jak velké národy vždy vyžadují, ale aby měla i respekt ostatních velmocí ve světových institucích. K uskutečnění toho obrozuje čínský nacionalismus a patriotismus, reorganizuje armádu („aby mohla bojovat a vítězit“) a strategicky směřuje k robotické ekonomické revoluci. „Prezident Si je také odhodlán učinit z Číny nejpozději v polovině 21. století světovou špičku v oblasti vědy, techniky a inovací. Podstatně navýšil rozpočet na výzkum a vývoj, podpořil vývoj technologických startupů a vyzval k robotické revoluci. V žádné jiné zemi nebylo v roce 2016 pracovně využíváno tolik robotů jako v Číně.“ (s. 228)
Čína chce získat respekt, o kterém je přesvědčena, že jí náleží. Rozdílný náhled Západu a Číny na principy uspořádání světa a poměrů sil je dobře patrný z vyjádření Martina Dempseyho, bývalého předsedy sboru náčelníků americké armády: „Američané pobízejí ostatní mocnosti k přijetí ´mezinárodního pořádku opřeného o pravidla´. Čínským očím se to však jeví jako pořádek, ve kterém Američané stanovili pravidla a ostatní poslouchají rozkazy.“ S předvídatelným odporem, který to mezi Číňany vzbuzovalo, se na vlastní kůži seznámil i Martin Dempsey: „Jednou věcí, která mě na Číňanech fascinovala, bylo to, že kdykoli jsem s nimi mluvil o mezinárodních standardech nebo mezinárodních pravidlech chování, pokaždé namítli, že k formulaci těchto pravidel došlo v době, kdy sami nebyli na světové scéně. Teď je jejich absence na světové scéně u konce, a je proto nutné s nimi příslušná pravidla znovu projednat.“ (s. 263)
Berme vážně Kissingera, Allisona a Thúkýdida. Riziko velmocenské války visí ve vzduchu a je třeba se jí vyhnout. Reálpolitika akceptuje, že Čína získala obrovskou hospodářskou, politickou i vojenskou moc, a že tedy je třeba s ní zacházet jinak, než tomu bylo před padesáti lety, kdy tu moc neměla. Podobně v době rozpadu sovětského impéria v první polovině devadesátých let šlo s Kremlem jednat jinak, než je třeba dnes.
Realita je občas smutná a mnohdy se nám nemusí líbit. Třeba když bude Západ zvažovat reakci na potenciální čínskou anexi Tchaj-wanu. Zásadní otázka zní, stojí nám to za jadernou válku?
Mimochodem Thúkýdides nejen ve formulaci tohoto principu situační pasti ve vztahu stávajícího hegemona a rychle se rozvíjející nové mocnosti, ale i v jiném aspektu vystihl samé jádro reálpolitiky. A sice v Mélském dialogu, když athénský velvyslanec říká: „Nehodláme vás zdržovat předstíráním. Ať už tvrzením, že na říši máme nárok, protože jsme svrhli Méda, nebo že na vás útočíme kvůli křivdě, které jste se na nás dopustili. Víte stejně dobře jako my, že právo má smysl pouze ve vztazích, kde si obě strany stojí mocí naroveň. Jinak ve skutečném světě činí silní to, co chtějí, a slabí snášejí, co musí. Přirozený zákon zní, že každý vládne všemu, čemu může. My tento zákon nevytvořili. Odhalil se nám, když jsme dosáhli moci, a zanecháme ho svým následníkům.“
