V polovině října 2026 vyšel v magazínu Euro Platinum rozsáhlý rozhovor s Pavlem Tykačem. Prostor dostaly témata, která jsou aktuální, ale i nadčasové. Proto přetiskujeme jeho plné znění.
Svět podle Tykače
Pavel Tykač, šestý nejbohatší Čech, si netouží stavět pomník a odkaz. Nemedituje nad svou pověstí a necítí odpovědnost za svět a za Evropu. „Mám zodpovědnost za rodinu, za to, co jsem vybudoval. Snažím se užít si svých pět tisíc dní.“
Tohle je Svět podle Tykače.
Černý mercedes EQS neslyšně vplouvá do areálu Oblík. Možná to trochu překvapí. Je to elektrická verze nejvyšší řady stuttgartské automobilky a patří Pavlovi Tykačovi. Ano, jeho byznys stál a stojí na fosilních palivech, na uhlí, ropě, plynu. Takže by měl uhlobaron, jak se mu říká, jezdit zásadně na benzín?
Prvoplánové překvapení „uhlobaron jezdí elektromobilem” se dá lehce vyzkratovat — velká a výnosná část stojí na výrobě a hlavně obchodu s elektřinou. Takže, přidej plyn, přidej watty, je to jedno. Na obojím umí Pavel Tykač vydělat. A hodně.
Když jedete z Prahy do Mostu, tohle bude nejspíš cesta, kterou zvolíte. Přes Louny, kolem Oblíku.
Na Oblík, pod pět set deset metrů vysoký kopec, si jezdí lidi odpočinout. Pár kilometrů vzdušnou čarou za malebnými sopečnými hůrkami Českého středohoří, kousek na sever, leží původní zdroj bohatství Pavla Tykače. Uhelné doly a elektrárny. Vršany. Počerady. Důl Československé armády. Tuny hnědého uhlí, gigawatty elektřiny, rypadla, velkolomy a měsíční krajina.
TO VŠECHNO SE TU TEĎ POSTUPNĚ MĚNÍ. ZASTAVUJE. NEZADRŽITELNĚ KONČÍ.
Před dvaceti lety ale právě tady začal velký comeback Pavla Tykače, který mu vynesl označení uhlobaron, když koupil Mosteckou uhelnou společnost. Po drsné a agresivní privatizační jízdě Motoinvestu, jehož volant Tykač držel v devadesátých letech a skončil karambolem s Českou národní bankou, nastoupil dravý obchodník do energetického byznysu.
Do světa uhlí, kouřících chladicích věží tepelných elektráren, tisíců megawattů, ale taky regulací, zásahů státu, green dealu a C02 povolenek. Do světa vypínání a zapínání uhelných elektráren a tepláren, do světa limitů těžby, rekultivací a uklízení po desítkách let těžby až na dřeň. Do světa miliard a cyklického byznysu.
Z Mostu se byznys Pavla Tykače rozrostl až na ropná pole v Texasu, potašové i uhelné doly v Austrálii, plynové elektrárny v Británii nebo ocelárny ve Skandinávii.
Od posledního rozhovoru, který jsem s Pavlem Tykačem vedl v roce 2014, jeho majetek stoupl na desetinásobek. Podle našich odhadů má teď jeho říše hodnotu 190 miliard korun.
CO TO UDĚLALO S JEHO POVĚSTÍ V ČESKU? A S NÍM SAMÝM?
Tady na Oblíku, který také patří do majetku rodiny Tykačových a má ambice stát se nejluxusnějším resortem českého severu, o tom Pavel Tykač mluví. Dvaašedesátiletý sportovně vyhlížející, na první pohled klidný. Ale taky ostrý a nekompromisní. Věk, zdá se, dravost a přímočarost nijak zvlášť šestému nejbohatšímu Čechovi neobrousil.
Pět tisíc dní
Navážeme na rozhovor, který jsme spolu dělali v roce 2014. První otázka zněla: Jakou myslíte, že máte pověst? Jakou pověst máte teď, v roce 2026?
Myslím, že tady existují dva světy. Jeden je svět, kterému říkám Praha 1, a druhý je ten zbytek. Nedávno vyšel průzkum, podle kterého více než padesát procent lidí neví, kdo je předsedou ODS nebo STAN. Takže se neodvažuji tvrdit, že vůbec nějakou pověst mám. Že mám nějakou známost.
Tipnul bych, že jste známější než Martin Kupka …
Novináři v Praze 1 moji pověst asi řeší. U slávistických fanoušků mám pověst asi dobrou a troufám si říct, že mě mají rádi, klub má finanční stabilitu a budoucnost, prožívá nejfantastičtější období. Ostatní lidi asi moc nezajímám a já to neřeším.
V roce 2014 jste o sobě říkal, že jste trochu nudný, zodpovědný a konzervativní. Jaký jste dvanáct let poté?
To se dramaticky zhoršilo. Jsem ještě mnohem nudnější, a ještě mnohem konzervativnější. Prohlubuje se to.
Bylo vám letos dvaašedesát, stejné narozeniny by slavil o pár dní později Petr Kellner. Od jeho smrti uplynulo pět let. Změnila vás nějak jeho smrt? Stalo se něco s vaším pohledem na svět?
Přímo s mým pohledem na svět asi ne. Ale úplně normálně jsem ho měl rád. Bylo mi po něm smutno, protože jsme spolu měli spoustu různých hovorů. Ta skupina lidí, kteří chápou, že peníze pro ně znamenají něco absolutně jiného než pro zbytek populace, je malá, a my jsme si z řady důvodů přirozeně rozuměli.
Otázka mířila spíš k tomu, jestli jste sám poté něco změnil …
Uvědomil jsem si, jak naléhavě musím řešit generační přechod majetku. Banky, které dělají wealth management, uvádějí, že sedmdesát procent přechodů majetku z jedné generace na druhou se nepovede. Z první na třetí generaci je to devadesát procent. Jeho smrt mě také posunula k hlubšímu přemýšlení nad smyslem peněz, nad tím, co vlastně dělám a čím trávím čas. Když se na to podívám poctivě, v nejlepším případě mi zbývá pět tisíc dní relativně kvalitního života. Samozřejmě vás napadne, že to může být i méně; to oba moc dobře víme.
Takže k čemu vás to přivedlo?
Pak je tu logická otázka: Dává smysl vyměňovat něco, čeho máte omezené množství – čas – za něco, čeho máte tolik, že to nejste schopni utratit a k ničemu to nepotřebujete? Je důležité, jestli umřu s deseti, dvaceti nebo padesáti miliardami dolarů? Je v tom nějaký rozdíl?
A jak to změnilo váš vztah k penězům?
Hromadění dalších peněz pro mě ztratilo smysl, ale neztratilo smysl rozumně se starat o aktiva. Něco jsem celý život budoval a mám za to zodpovědnost. Dnes už se ani tolik necítím být vlastníkem; mnohem víc se cítím být správcem. Ale je jedno, jestli jste vlastník, nebo správce: máte zodpovědnost. Nemůžu se na to vykašlat. Zároveň tím nechci trávit zbytečně moc času. Chci dělat mnohem víc věcí, které mě baví a připadají mi podstatné. Dlužím to budoucím generacím: jsem správce a povinností správce je spravovat.
Podle zpráv z právnického prostředí neměl Petr Kellner dědické uspořádání pro případ náhlé smrti právně úplně dořešené. Vy to vyřešené máte?
Nějaké řešení jsem měl už předtím, ale ne úplně. Zdá se mi ale, že když majetek jen rozdělíte na několik hromádek a hodíte ho mezi děti, vlastně jste nic nevyřešili. Jen jste problém posunuli z generace na generaci. Teď jsem to mnohem víc promyslel a věnoval tomu velkou kapacitu.
K čemu jste došel? Jak se majetek předá?
Je to složité, strukturované a opravdu sofistikované. Pořád mám malé děti a sleduji spoustu věcí. Pokud majetek jen rozdělíte mezi děti, doporučuji to udělat velmi jasně, jednoznačně a rozhodnout ještě za života. Napíšete jim: Udělejte to takhle, takhle si to přeji. Postavit se proti vůli otce už vyžaduje něco zvláštního. Když to ale nevyřešíte, potomci si vaše přání budou různě vykládat a může dojít ke sporům.
Když do řešení zahrnete i potomky z dalších generací, komplikuje se to. Kdy mají peníze dostat? V osmnácti asi ne. Představte si, co by z vás vyrostlo, kdyby vám někdo v osmnácti přidělil strašlivou raketu. To riziko je nezměrné. Na druhou stranu, když jim peníze dáte v padesáti, není už trochu pozdě? V padesáti mají život nějak zařízený. Takže hledáte správné nastavení.
Jaké má parametry?
Je to složitá konstrukce a nechce se mi zacházet dál. Podstatné je, že vyřešit nástupnictví je jedna z klíčových odpovědností, které správce nebo zakladatel má.
Právní konstrukce je jedna věc, připravenost dětí druhá. Váš nejstarší syn studoval v Cambridge. Jsou známé případy, kdy rodiče dítěti zaplatili studium na elitní škole a ono se jim vrátilo s vytetovaným srpem a kladivem. Neměl jste obavu, že se syn hodnotově vydá úplně jiným směrem?
Tehdy to ještě nebylo tak hrozné. Magisterské a doktorské studium dokončil asi před deseti lety. Cambridge nebyla v pořádku ani tehdy, ale ještě to nebylo dnešní šílenství. Ještě nebyla Greta. A pořád je podle mě lepší než Oxford. V Oxfordu přitom máme Ivana and Pavel Tykač Fellowship pro česká studia, takže tu univerzitu koneckonců znám. Cambridge mi připadá o něco méně komunistická. Podstatnější ale je, v jakém prostředí dítě vyrůstá. Kdybyste dnes slyšeli moje sedmnáctileté dítě, neměli byste strach, že ho nějaká levičácká škola předělá. Dětem se musíte věnovat. Rozhodují čas a pozornost, ne peníze. My s dětmi mluvíme a ony nás slyší. Jejich názory a hodnoty jsou naprosto v pořádku, takže se je nebojím poslat do světa.
BYZNYS. HRA. PRAVDA.
Co vás tedy kromě spravování na byznysu ještě baví?
Trading — obchodování s elektřinou, plynem a povolenkami. Nejde ani tak o to, jestli vydělám nějaké peníze nebo jestli jich vydělám víc či méně. Mě baví ten proces, ten obchod. Ta hra. Teď jsem se v autě chlubil, že nám burza, na které se obchoduje s plynem, omezila obchod s tím, že máme příliš velké pozice a tak velké pozice u jednoho klienta nelze mít. Mně připadá skvělé, že česká firma narazí na limit velikosti pozic u největší světové energetické burzy.
To mluvíme o vaší firmě Powertica?
Ano. V Powertice existuje fond s určitým rizikovým kapitálem a u něj jsem decision maker já. Jsou tam tři analytici a lidé, kteří obchody exekuují, ale je to vlastně můj fond. Vedle standardního obchodování tam mám svoji hračku – fond, který otevírá a zavírá pozice podle mých pokynů.
Je pro vás důležité vyhrát bez ohledu na to, o jak velkou částku se hraje?
Pro mě je nejdůležitější, že jsem měl pravdu; že trhu pořád stačím a dokážu na něm vydělat peníze. Na peníze, které vyděláme tímhle způsobem, jsem mnohem pyšnější než na peníze, které vydělají všechny naše ostatní aktivity. Aktiva jsou dnes už tak rozsáhlá, že i když investujete velmi konzervativně – a my zase tak konzervativní nejsme -, výnos je v desítkách miliard korun ročně. Ne že by na tom vůbec nezáleželo, ale k penězům, které vyděláme ve fondu, mám vztah. Mě těší ta hra.
LŽEME SAMI SOBĚ.
Proč?
Na konci roku se ukáže, zda jste měli pravdu vy, nebo ostatní. Nepotřebujete k tomu žádné specifické vztahy ani dohody s někým. Je to krystalicky čistý obchod. Jediné, co musíte, je zaplatit daně — pokud je z čeho. My zatím vyděláváme a jsem pyšný na to, že daně platíme, protože je z čeho.
Co je dnes vaším nejcennějším aktivem?
Asi americký akciový index. Akcie a peníze v něm. Jak čas postupuje, dáváme menší a menší procento majetku do aktivních věcí, které sami řídíme: do Austrálie, ropných vrtů, oceláren nebo elektráren v Česku a Británii. Větší a větší část zabírají pasivní investice. Především americký index, ale také některé další indexy a jednotlivé tituly.
Když pomineme veřejně obchodované akcie, jakou část vašeho majetku dnes tvoří česká aktiva?
Myslím, že jednotky procent. Pokud máte dojem, že elektrárny nebo doly mají nějakou zvláštní finanční cenu, nemají. Je jasné, že končí. Je jen otázkou, jestli v březnu 2027, nebo v březnu 2028. Zůstanou nám nějaké areály a v severních Čechách povinnost po sobě uklidit.
Je Česko ještě zemí, kde chcete dělat velký byznys?
Pro mě je Česko součástí Evropy a já v Evropě nechci dělat žádný velký byznys. Směr, kterým Evropa míří, považuji za strašné riziko. Připadá mi nezodpovědné mít v Evropě dlouhodobě významné množství peněz.
V čem to riziko spočívá?
Evropa celkově není konkurenceschopná. Dobrovolně jsme si nastavili třikrát dražší energie než ostatní, a přitom levná energie je základem úspěšného vývoje. Nastavili jsme si také šílenou cenu práce. Lidé mají skvělé sociální podmínky, pět nebo šest týdnů dovolené, třináct státních svátků a já nevím co všechno.
Taky se díky tomu v Evropě žije nejlépe na světě …
Je to skvělé a kvalita života je obrovská. Naše konkurenceschopnost vůči Spojeným státům nebo většině asijských zemí je ale mizivá. Jsme přeregulovaní, soutěživost jsme zničili šíleným přidělováním dotací každému na kdeco. Kolik velkých a úspěšných technologických firem je z Evropy a kolik z Ameriky? Zničili jsme si automobilový průmysl, zničili jsme si průmysl obecně. Co mě na tom má proboha lákat?
Změnit to? To není vaše ambice?
Nejsem zodpovědný za Evropu ani za svět. Jsem primárně zodpovědný za peníze, které jsem vydělal, a Evropa pro ně není dobré místo. Naši manažeři, kteří mají na starosti akvizice, sedí na desítkách projektů a jejich povinností je nějak třídit podle atraktivity. Žádný evropský projekt jim většinou nevyleze ani do první desítky.
Přitom vy sám i vaše rodina ale v Evropě žijete …
Z hlediska místa k životu je Evropa nejlepší na světě. A ještě dlouho bude. My Evropani to tak chceme. V zimě chceme jet na víkend lyžovat, v létě na chalupu a potom na dovolenou k moři. Když si ale přečtete historii Říma: po staletích, kdy lidé krváceli za jeho velikost a vybudovali impérium, tak v pátém století Řím odevzdali bez boje. Už se nikomu nechtělo bojovat. Byli bohatí a spokojení, přišli nepřátelští bojovníci a téměř nikdo se jim nepostavil. Nejsme nic nového. Všechno už tady bylo. Pro život je Evropa skvělá, pro kapitál ne.
Váš obraz Evropy je velmi skeptický. Kam podle vás její vývoj směřuje?
Myslím, že během dvou nebo tří generací bude Evropa převzata imigranty. V historii planety se už mnohokrát stalo, že určitá civilizace nebo kultura dospěla do nějakého stadia vývoje a přišli ti, říkejme jim nájezdníci — nebo prostě hladovější lidé —, kteří viděli, že se tam žije dobře. A těm to tu jednou necháme, jako ten Řím.
Imigranty potřebujeme v Česku stejně jako v západní Evropě. Nejsou to ale jen asimilovaní jednotlivci. Přinášejí vlastní kulturu a zájmy, které prosazují.
To je strašně fatalistické …
To je realita. Myslím, že náš svět je plný toho, jak si všichni lžeme. Vidíme svět takový, jaký bychom chtěli, aby byl, ne takový, jaký je. Dostali jsme se dokonce do situace, kdy napadáme člověka, který řekne, jak věci jsou, protože je nám to nepříjemné. Já bych také chtěl, aby Ukrajina vyhrála. Ale nevyhrává. Když řeknu, že Ukrajina nevyhrála, nejsem proruský; jen konstatuji fakta. A právě tohle lhaní sobě samému vás trading velmi rychle odnaučí. Musíte vidět věci takové, jaké reálně jsou. Když začnete věřit představám o tom, jaké byste chtěli, aby byly, trh vás rychle vyučí.
A jak se tedy díváte na konec války na Ukrajině?
Bezprostředně po invazi se všeobecně očekávalo, že do půl roku bude konec. Kdo z nás čekal, že Ukrajinci vydrží? Vezměte si ale, co za to země zaplatila. Je to podobné dilematu, před kterým stáli Češi v roce 1938. Dilema tehdejších politiků bych řešit nechtěl. Stejně tak nezávidím roli Zelenskému a lidem kolem něj. Oběť té země je strašná. Kdyby se bývali podřídili, nakonec by možná žilo mnohem víc lidí. Ale jakých lidí? A jak by žili?
To je otázka, kolik stojí svoboda. A jestli by po Ukrajině přišel na řadu někdo další …
Přesně. Odložením zbraní mír nevznikne. Když víte, že máte za hranicemi nějaké magory, musíte se na ně připravit. Druhá věc je, jak se připravit. Dnešní válka se nedá vést bez satelitů. A my je nemáme – ani Evropa. Jsme závislí na Starlinku. Je skvělé, že tady vyrobíme sto tisíc dronů, ale čím je budeme navigovat?
DESATERO PRO ČESKO.
Příjmení Tykač se ve veřejné debatě v posledních měsících objevuje překvapivě často. A ne vždy je spojeno se jménem Pavel. Manželka Ivana se vyjadřuje k tématům, jako jsou bydlení, daně, porodnost, odchod do důchodu, odolnost. Založila úspěšný think tank Solvo. Letos asi největší rozruch vzbudila tvrzením, „že jsme si zvykli spotřebovávat extrémně mnoho metrů čtverečních a žít na vysoké noze“. Odvolávala se přitom na rostoucí počet jednočlenných domácností. Schytala tvrdou kritiku i proto, že sama je majitelkou asi tří set pražských bytů a dalších nemovitostí.
Solvo zpracovalo svoje vlastní desatero, které se týká vyššího sociálního pojištění pro bezdětné, odchodu do důchodu v 72 letech, nulové daně z příjmu pro rodiče tří a více dětí, podpory rodičů v prvních dvou letech věku dětí. S tímhle receptem šla Ivana Tykač dokonce za premiérem Babišem. V médiích se o ní mluví jako o možné kandidátce na prezidenta, ona takový záměr sama opakovaně popřela.
Pavel Tykač razantně vstoupil do veřejného života, když koupil fotbalový klub Slavia Praha a finančně ho zásadně podpořil a stabilizoval. Letos navíc dokončil koupi 50 procent vydavatelského domu Mafra, pod nějž patří MFDNES či jeden z nejčtenějších a nejvlivnějších zpravodajských serverů iDNES.cz a jedna z nejposlouchanějších rozhlasových stanic, Rádio Impuls. Spolu s majitelem zbrojní firmy Colt Reném Holečkem přislíbili podpořit univerzitu CEVRO až jednou miliardou korun. Podporuje dlouhodobě Institut Václava Klause poté, co s jeho financováním skončila PPF.
Tykačovi tak dnes do české společnosti nevstupují jen svým majetkem. Stále aktivněji vstupují do debaty, jak by tahle země měla vypadat.
Cítíte nějakou zodpovědnost za Česko?
Cítím. Myslím, že tím hrozně štvu spoustu levičáků a progresivistů. Připadá mi, že jen proto, že jsem bohatý, by mi nemělo být upřeno právo účastnit se veřejné diskuse a vlastními penězi podpořit to, o čem si myslím, že podpořeno být má.
Co máte na mysli?
Proč bych nemohl podporovat Institut Václava Klause, CEVRO nebo jiné konzervativní instituce? Nejsem aktivista. Nejsem schopen ani ochoten trávit spoustu času tím, že budu budovat další konzervativní noviny. Když se mi ale něco zdá smysluplné, podpořím to. A protože přemýšlím v jiných částkách, peníze obvykle nejsou tím, co by mě limitovalo. Limitem je smysl dané věci.
Co tedy považujete za hodné podpory?
V první řadě CEVRO Univerzitu. Myslím, že je skvělé, když v Česku bude dobrá soukromá univerzita. Nevybudujete ji za pět ani za deset let; myslím, že ani za dvacet. S Reném Holečkem jsme dodali peníze a budeme je dodávat dál, tolik, kolik bude potřeba, aby z toho dobrá univerzita vyrostla. Považuji to za nejlépe umístěné peníze. Čas a práci si vzal na starost Ivan Langer.
U Institutu Václava Klause cítím obrovskou vděčnost za to, co Václav Klaus pro Česko udělal. Prezident si zaslouží, aby jeho myšlenky dostávaly prostor. Klidně se s nimi přete a nesouhlaste s nimi. Ale představa, že by svůj institut finančně neutáhl, mi připadá šílená. Pro mě jsou to peníze bez diskuse.
Říkáte, že máte mít právo účastnit se veřejné diskuse. Podporovat hodnoty, které považujete za správné. Jak by tedy podle vás mělo Česko vypadat jinak?
Musím začít tím, že Česko je bez jakékoli diskuse po všech stránkách jednou z nejlepších zemí na světě pro život. Ať jde o kvalitu života, péči o zdraví, bezpečnost, zdravotnictví nebo školství. Tahle země je kvalitativně posunutá strašně vysoko. Chci přispět k tomu, abychom si to udrželi, protože si myslím, že řada evropských zemí toho schopna není. Kdybych si dnes měl vybrat, jestli žít v západní, nebo východní Evropě, jednoznačně si vyberu východní. Myslím, že destrukce Západu postupuje docela rychle. Aktivně se do politického boje ale zapojit nechci.
A vaše žena? Má mít od vás zakázáno kandidovat na prezidentku …
Nemá nic zakázáno. Sama si dobře uvědomuje, že je to naprostý úlet. Myslím, že nikdy nic takového nechtěla. Někdo jí to podsouvá a hrozně ho baví s touto kartou hrát. Ať se vám to líbí, nebo ne, spoustu novinářů vůbec nezajímá, jak to je. Potřebují napsat článek, dát příjmení Tykač do titulku a spekulovat. Je úplně jedno, že už to asi desetkrát vyvrátila. Ani u sebe, ani u ní si neumím představit, že bychom šli do politiky.
Do veřejné debaty vstupuje také vaše žena prostřednictvím institutu Solvo. Jak moc jeho program určujete vy?
Nijak. To dělá moje žena. Program si vybírá a určuje sama. Ne že bychom se o něm doma nikdy nebavili nebo že by dělala něco, s čím bych vášnivě nesouhlasil. Ale jestli se věnuje odolnosti, nebo osmileté základní školní docházce a rychlejšímu vstupu mladých do života – a tím i rychlejší možnosti mít děti a alespoň trochu zpomalit destruktivní pokles porodnosti -, je její věc. A na mně je, aby Solvo mělo dost peněz a mohlo fungovat.
Souhlasíte s jejím výrokem, že bytová krize je do jisté míry umělá, protože jsme si příliš zvykli na více metrů čtverečních, než potřebujeme?
Nejsem si jistý, do jaké míry ten výrok byl, nebo nebyl vytržený z kontextu. Obecně se dost často stává, že na něco máme odlišný názor. Vůbec nám to ale nebrání dát si dobrou večeři, otevřít láhev vína a spokojeně si povídat buď o rozdílném názoru, nebo o něčem úplně jiném. Přiznám se, že jsem si na tuto otázku vědomě nevytvářel názor. Bydlení se mnoho let věnovala ona a já o něm vlastně nic nevím. Vidím, že klesá počet lidí, kteří bydlí v jednom bytě. Je spousta singles, lidé se rozvádějí a potřebují dva byty. Hlouběji do toho ale nevidím. Bylo by hrubé a hloupé, abych se pouštěl do diskuse, když o tom skoro nic nevím.
Diskuse se rozbouřila také proto, že vlastníte společně mnoho nemovitostí a vaše žena dříve provozovala byty přes Airbnb. Kázat z této pozice o příliš velkém počtu metrů čtverečních nepůsobí úplně přiměřeně …
To už je otázka, zda to bylo komunikačně šťastné, nebo nešťastné. Část našeho majetku samozřejmě tvoří nemovitosti — byty, průmyslové objekty, pozemky, lesy nebo voda. To je portfoliová věc. Myslím, že pražské byty, které vlastníme, patří prakticky bez výjimky do úplně jiného segmentu, než v jakém řeší bytový problém lidé, o nichž je řeč.
Mluvili jsme o tom, co vás na byznysu baví. Jak vás teď baví fotbal a Slavia?
Kdyby mě nebavila, nekupoval bych ji. Stejně jako ostatní firmy ve skupině má svůj management. Moje jméno se každý den objevuje v kvantech titulků a lidé mají tendenci myslet si, že o těch věcech rozhoduji nebo o nich alespoň prakticky jistě vím. O velké většině z nich nevím. Jak bych to všechno stihl pobrat?
Strašlivě se mi do Slavie nechce zasahovat. Sportovní klub má své specifikum: není to jen o tom, že si najmete drahého manažera a ten je lepší než levný. Chemie kolektivního sportu je nesmírné složitá. Obrovský význam nemá jen Jindra Trpišovský ale všichni trenéři, zázemí týmu i klíčoví starší hráči. Ti vytvářejí atmosféru a rozhodují, jestli je kabina hladová, nebo ji tvoří chladní profesionálové. Každopádně je síla té značky zcela výjimečná.
Jakou roli v klubu tedy máte?
Rozdíl mezi mnou a vámi, když se oba cítíme být slávisty, spočívá vlastně jen v tom, že já dvakrát za zápas nevydržím sledovat televizi a napíšu Jardovi Tvrdíkovi nějaký komentář. Ví, že ho nemá nikomu ukazovat ani přeposílat. Nepíšu mu, že ten a ten hráč je hrozný. Spíš si povzdechnu, co to hrají, nadchnu se, jak je to skvělé, nebo se zeptám, proč nevystřídá tamtoho. Někdy to samozřejmě leze na nervy rodině. Jsme na rodinném výletě a tatínek se courá padesát metrů za zbytkem a telefonuje s fotbalisty. To ženu vytáčí. Kromě toho, že mám číslo na šéfa klubu, nemám v běžném fungování žádný reálný výtlak. Výjimečně jsem využil možnosti zasáhnout do managementu v případě Tomáše Chorého. Jinak jsem nadšený divák. Jsem sice vlastník klubu, ale cítím se spíš jako zodpovědný správce, který ho spravuje pro milion fanoušků.
Mají něco společného CEVRO, Slavia a Mafra?
Společná je zodpovědnost. Nákup Mafra byl hrozně sledovaný a všichni nad ním maturovali. Reálně mi ale byla nějakým způsobem nabízena tři roky. Nijak zvlášť se mi do toho nechtělo. Šedesát let života jsem vydržel bez vlastnictví médií a vydržel bych to nejspíš dál. Pak přišel Karel Pražák, s nímž mám velmi nadstandardní vztah, a řekl: „Chtěl bych do toho partnera.“ Mohl jsem mu říct, ať si to vyřeší. Pak ale existovalo riziko, že to prodá celé a koupí si to někdo, kdo už vybudoval jeden vlivový projekt, aby mohl ovlivňovat politiku – jen se k němu na rozdíl ode mě nehlásí a tváří se jako svatoušek.
Máte Mafru jako pověstný atomový kufřík?
Vůbec ne. Dívejte se na to očima člověka, který, ať chce, nebo nechce, vydělává ročně obrovské peníze. Kdybych se vás zeptal, jestli byste dal příjem za deset nebo patnáct dní za jistotu, že se Mafra nedostane do špatných rukou, asi na to odpovíte v první vteřině. Z mého pohledu to byla opravdu malá částka. Podstatnější mi připadalo, že bych se mohl dočkat, že se z Mafry stane druhý Deník N.
Co vám na Deníku N vadí?
Parta chytráků si vytvořila určitý vlivový projekt a tváří se u toho jako svatoušci. Od samého počátku masivně sponzorovali tohoto prezidenta a chtěli ho tam mít. Jsou největšími sponzory Praha sobě, ale nikdo z nich nepřizná reálné politické zájmy. Tvrdí, že jde o nezávislý projekt. Vezměte si, jak jsou ty noviny jednostranné: napsaly někdy něco negativního o prezidentu Pavlovi? Napsaly někdy něco pozitivního o Motoristech?
Proč by měly?
Deník N není žádné nezávislé médium. Je to normální vlivový nástroj. Jsou politický marketing, PR agentura, která se tváří jako svatoušek. To, co dělají, mi vlastně nevadí. Vadí mi jen, jak se u toho tváří.
Takže to byl tedy hlavní motiv, proč jste koupil podíl ve společnosti Mafra?
Ano. Když to koupím já, nekoupí to nikdo jiný. Mafra peníze nepálí, dokonce nějaké vydělává. Její výnosnost se samozřejmě nedá srovnávat s výnosností našich ropných vrtů. Je to ale marginální věc. Ani kupní cena Slavie nebyla velká z pohledu mého majetku. Zase ji ale nekoupil nikdo jiný a má stabilní zázemí. Je to velké české historické jméno, značka na úrovni Škodovky, Bati nebo Sparty.
PO SOBĚ UKLIDÍME.
Ne, krajina po těžbě uhlí není krásná. Projeďte se tramvají z Mostu do Litvínova. Vlakem z mostu do Chomutova. Uvidíte na vlastní oči, co po desítkách let těžby hnědého uhlí zůstalo. I když … třeba jezero Most ukazuje, že se vlastně může vrátit lidem ve stavu, který se jim bude líbit. Proto mají těžební firmy ze zákona povinnost odkládat peníze na rekultivaci krajiny a po vytěžení se o ní také postarat.
V případě Pavla Tykače a jeho společnosti Sev.en se teď hraje o rekultivaci dolu Československé armády, kde se přestalo těžit v roce 2024. A hraje se o stovky milionů korun. Firma si odkládala na budoucí rekultivaci 2,844 miliardy. Báňský úřad jí schválil levnější řešení, kterým ušetří. Teď se opět rozhořel spor o to, kolik vlastně ušetří — miliardu, 470 milionů, 213 milionů korun? A hlavně, co s těmi ušetřenými penězi Sev.en udělá? Rozdělí je obcím postiženým těžbou? Dá je státu, aby je rozděloval on? Patří severním Čechám, dotčeným obcím, jako jsou Horní Jiřetín či Vrskmaň, nebo prostě Pavlovi Tykačovi, protože tak praví zákon? Má povinnost, zákonnou nebo morální, tyhle peníze investovat zpátky do krajiny? „Cítím absolutní zodpovědnost za to, abychom po sobě uklidili. A tak to bude “
Když elektrárny a doly končí, co se stane s penězi z rezerv na rekultivace?
Reálně jsme každý rok dávali stranou část toho, co jsme vydělali. Dáváte stranou vlastní peníze. Rekultivace průběžně probíhají a každé dva nebo tři roky musíte znovu přepočítat částku, kterou budete potřebovat. Když se ukáže, že bude potřeba víc, automaticky se zvýší tvorba rezerv. Když vyjde nižší potřeba, část peněz si vezmete zpět. Teorie, že to nejsou naše peníze, je naprostá pitomost.
Jak to tedy reálně bude? Jak to uděláte? Teď se dohadujete se státem …
Cítím absolutní zodpovědnost za to, abychom po sobě uklidili. A tak to bude. Uklidíme po sobě. Velká většina odborníků si myslí, že správná je cesta přirozené sukcese, a mně nepřipadá, že bych se tomu chtěl jakkoli vzpírat. Řešení bude pravděpodobně levnější, takže teoreticky nějaké peníze zbydou. Odmítám – byť na vteřinu – připustit úvahu, že by patřily někomu jinému než nám. Jestli nějaký poblázněný aktivista, který byl pětkrát v severních Čechách a dvakrát viděl jámu, získá pocit, že se stal expertem na horní zákon, nic to nemění na tom, že to jsou naše peníze. Můžeme o nich rozhodovat, jak chceme, samozřejmě po splnění povinností. A my jsme se rozhodli, že část ušetřených peněz, v řádu stovek miliónů korun, darujeme obcím v okolí lomu. Děláme to takhle už mnoho let. Celková částka, kterou jsme dobrovolně rozdali, dávno překročila miliardu korun.
Jak chcete, aby se o Pavlu Tykačovi dejme tomu za deset let na Mostecku mluvilo?
Že je to někdo, kdo po sobě uklidil. Nepřemýšlím ale v kategorii odkazu. Přemýšlím v kategorii normální slušnosti. Odkaz a rekultivace jsou dvě různé věci. Odkaz má hodnotu, rekultivace je povinnost. Hrozně naštvaně sleduji, že stát svou povinnost brutálně neplní. Při privatizaci dolů před třiceti lety zůstaly rekultivace území vytěženého před určitým datem na státu. Říkalo se tomu program patnácti miliard. Stát dodnes nedal na rekultivaci ani polovinu z toho, co slíbil. Když ministr financí šetří, tohle patří ke kapitolám, které škrtá téměř automaticky. Stát po sobě neuklízí. My po sobě stoprocentně uklidíme.
Co je tedy stopa, kterou chcete zanechat? Jaký odkaz?
Stopa, kterou po sobě zanechám, jsou moje děti. Ve chvíli, kdy jste počali děti, převzali jste zodpovědnost postarat se o ně. Také se postarat o svou ženu, protože určitou dobu života bude v možnostech handicapována tím, že pečuje o malé děti. Držme se bazálních zodpovědností. Ty chci naplnit. Slovo „odkaz“ mi připomíná slovo „pomník“ a to je mi hrozně nesympatické. Žádný pomník si budovat nechci.
Když hromadění dalších peněz ztratilo smysl, přemýšlíte, jaké další projekty byste mohl vybudovat?
Kdybyste přišel se skvělým projektem, třeba „vybudujeme tady fantastickou nemocnici“, měl bych strach, že to nebude fungovat. Velká nemocnice potřebuje spoustu pacientů a musí zapadnout do systému. Vyvolalo by to šílené tření se stávajícími institucemi a obrovskou nenávist. Ale proč nevybudovat špičkové vědecké pracoviště? Podobným projektům se nebráním. Jiný smysl ty peníze fakticky nemají. Zároveň to není tak, že bych chodil a dumal, jaké dobro ještě vyplodit. Takhle to úplně není.
Nebudíte se s otázkou, co dobrého byste mohl udělat, aby vás lidé měli raději?
Ne. Snažím se užít si svých pět tisíc dní.
12. 10. 2026, Zdroj: Euro Platinum
