Kapitalismus a jeho podoby… Rád bych se ve svém textu soustředil na kapitalismus v Evropě, ale lze v případě ekonomicko-politického systému dnešní Evropské unie ještě hovořit o kapitalismu?
Dnešní Evropa je jedním z nejúžasnějších míst k životu. Hodinu letu z Prahy do nádherných měst jako Paříž nebo Řím, blízkost skvělých alpských středisek i písečných pláží Středozemního moře. Žijeme v oblasti s mimořádně vysokou bezpečností, dostupnou a kvalitní zdravotní péčí, levnými potravinami, dostatkem pitné vody i elektřiny, ale i stále vysokou mírou osobních svobod a štědrými sociálními dávkami. Žádná z generací před námi si něco takového nedokázala ani představit a drtivá většina našich současníků v ostatních částech světa se tomu nedokáže ani přiblížit.
Na mapě světa vidíme Evropu jako malý poloostrov na tělese Asijského kontinentu. A takový je i její současný význam v kontextu světové politiky a ekonomiky. Pro zbytek světa jsme zůstali relevantní pouze jako bohatý odběratel jejich zboží či destinace pro krásnou dovolenou.
Tištění peněz prodlužuje život v luxusu, ale konec je neodvratný
Evropa mi připomíná starou bohatou babičku, ke které ti mladí výkonní čas od času přijedou z té dynamické Asie na nedělní koláč, vyslechnou si spoustu rad o tom, co všechno dělají v životě špatně, naloží si kufr plný dobrot a odjedou zase zpátky do reálného světa, který babička, otevřeně řečeno, chápe méně a méně.
Každá babička dříve či později zemře. Dočasnou výhodou nás dnešních Evropanů je, že naší babičce poradil její – jinak už taky stárnoucí – strýček Sam, skvělý lék na stárnutí – kvantitativní uvolňování. Díky tištění bláznivého množství peněz si prodlužujeme svůj život v luxusu možná o pár desítek let, ale konec je neodvratný.
Evropa se uzavírá do vlastního světa plného regulací, ochranářství, vytváření bariér. Ve spleti byrokratických, celních, hygienických, obchodních, ekologických a dalších EU předpisů, zákonů a nařízení se již nikdo nevyzná. Sociální stát nabobtnal do nefinancovatelného stavu. Minimální mzda a podpora v nezaměstnanosti na úrovni bohaté střední třídy zbytku světa, 30 hodinový pracovní týden, 6 týdenní dovolená, nemocenská a důchod pro všechny. Ačkoli v Evropě žije méně než 7 % světové populace, je zde vypláceno 54 % světových sociálních výdajů. A i to se mnohým zdá málo, a tak se vážně diskutuje o zavedení základního nepodmíněného příjmu, tedy že všichni budou dostávat plat jenom proto, že jsou Evropané.
V dřívějších politických střetech usilovala levice o přerozdělování co největší části daní, o co největší finanční transfery od těch bohatších k těm chudším. Ale šlo vždycky o peníze, které někdo musel vydělat, stát je pak musel pomocí daní stáhnout a pak teprve je mohl rozdat. Nyní ale jsme svědky toho, že státy si peníze prakticky vymýšlí. V posledních letech se rozdělují peníze, které nikdo nevydělal, které jsme si prostě jen namalovali na účty v centrálních bankách. Jak dlouho bude trvat, že nám ta mladá dynamická jihovýchodní Asie bude ochotná posílat své zboží za naše fiktivní peníze?
Většina globálního růstu a vývoje se odehrává v Asii (a z části ještě ve Spojených státech). Evropa je v tomto smyslu periférií světa, nebo řekněme bohatým satelitním městečkem, kde se pouze přespává a spokojeně dožívá. Ale v kterém průmyslovém odvětví hraje Evropa prim? A když už vyrábí ta nejlepší auta na světě, dělá všechno pro to, aby své automobilky zahubila. Co důležitého bez spolupráce evropských firem nelze vyrobit či postavit? Jaké klíčové nerostné zdroje evropské firmy či státy kontrolují? A proti jakým soupeřům by v případě války byla ještě schopná vojensky uspět?
Kult bezpečí prostupuje celou společností
Evropa v posledních desítkách let vymýšlí další a další ochrany a zvýhodnění pro ty méně schopné a méně úspěšné, pro všechny myslitelné i nemyslitelné menšiny. V přírodě a v každém normálně fungujícím systému to ale platí jinak – přirozeně přežívají ti silnější, zdravější, dravější a akceschopnější. Ztratili jsme dravost a tvrdost našich předků, kteří dokázali v konfliktu s ostatními částmi světa, se systémy mnohdy početnějšími i silnějšími vytvořit základ nesmírného kulturního a historického bohatství a podmínky pro náš dnešní blahobyt. Dnes už ale nejen, že nejsme schopni dobývat, už začínáme ztrácet schopnost ubránit to, co jsme vytvořili.
Nejde jen o ochotu, respektive neochotu mužů bránit svoji vlast a společnost se zbraní v ruce a přijmout riziko, že to nepřežijí. Jde i o činnosti, u kterých je pravděpodobnost smrti mnohem a mnohem nižší než ve válce. Podívejte se, jak společnost reaguje na Covid-19. Dovedete si představit, co by se s touto společností stalo, kdyby nás postihla opravdová morová rána nebo epidemie eboly?
Kult bezpečí prostupuje celým životem společnosti, většina nových regulí je přinášena na oltář tohoto boha. Povinné helmy pro cyklisty a lyžaře, zákaz telefonování při řízení automobilu, povinné každoroční kontroly komínů, šílené hygienické normy v restauracích, regulace žárovek nebo vysavačů …
Kapitalismus a celá naše evropská civilizace přitom byly založeny na opačném pólu, na odvaze riskovat a ochotě nést důsledky neúspěchu a selhání. A také na schopnosti znovu se zvednout, znovu něco zkusit, jít dál. Sociální a regulační systém, který to držel, nebyl neosobní státní, ale osobní rodinný a komunitní. Základními sociálními strukturami, od kterých naši dědové očekávali pomoc, byly rodina, farnost a obec. Příbuzní, blízcí přátelé, sousedé. Vy jim, oni vám.
Podíváme-li se na evropský „kapitalismus“ 21. století, vidíme nejen značné duchovní vyprázdnění, vidíme pravý opak hodnot našich předků. Vidíme rozhazovačnost, okázalou spotřebu, neochotu se uskromnit, život z půjček a na dluh, neochotu tvrdě a poctivě pracovat.
Když blahobyt zabíjí
Americký etolog John B. Calhoun realizoval před lety zajímavý experiment. Připravil pro myši optimální prostředí, kde se nemusely o nic starat – měly dostatek jídla i pití, připravená hnízda, neohrožovali je žádní predátoři. Do tohoto prostředí, nasadil čtyři zdravé páry hlodavců. Ty se začaly rozmnožovat a myší populace rychle rostla.
Přestože se nemusely o nic starat, po několika generacích začaly převládat destruktivní a deviantní modely chování. Samci přestali bránit svá teritoria a své samice, samice se přestaly starat o potomky. Významná skupina samečků se začala starat jen o své jídlo a krásu svého kožíšku, aniž by se zajímala o samičky. Úpadek byl rychlý a celá myší populace, která měla na vrcholu přes 2000 jedinců, během několika měsíců vyhynula.
Obávám se, že Evropa je někde uprostřed “myšího pokusu”. Rok za rokem postupuje dál po své sebedestruktivní cestě. Veškerá odpovědnost je přenášena na stát, respektive na nadstát, jedinci jsou navykáni na to, že se o ně někdo postará. Stejně jako těm pokusným myším je jim tvrzeno, že už jsou v ráji, že peníze si natiskneme a všem rozdáme přes granty, podpory a nepodmíněný příjem. A že vnější nebezpečí, kvůli kterému bychom potřebovali silnou armádu, neexistuje.
Jsem přesvědčen, že pro úspěšné přežití evropské civilizace není jiná cesta, než návrat k hodnotám našich předků, k hodnotám, na kterých naše civilizace vznikla. Začněme třeba důrazem na pracovitost a osobní odpovědnost, podporujme střídmost a šetrnost. Chci věřit, že ještě není pozdě. Naděje žije, byť při sledování výstupů z Evropských institucí prochází moje naděje v budoucnost Evropy těžkou zkouškou.
Publikováno v časopise Forbes 10/2020
