Na konci roku 2021 otiskl respekt.cz diskusní příspěvek europoslance Luďka Niedermayera, zaměřený na energetiku a podnikání Pavla Tykače (jeho plné znění najdete zde). Po dohodě s redakcí připravil Pavel Tykač odpověď (i její znění naleznete zde). Zdálo se, že začíná zajímavá diskuse.
K velkému překvapení všech však redakce respekt.cz – v rozporu s původní dohodou – oznámila, že se rozhodla reakci Pavla Tykače neuveřejnit. A proti tomu, se nedá nijak bránit. Přesto se Pavel Tykač rozhodl, že postoj respekt.cz nenechá bez odezvy. V Lidových novinách nechal otisknout celostránkový inzerát, ve kterém se zamýšlí tím, jak zásadně důležité je za všech okolností obhajovat základní právo na svobodu slova a vyjadřování. Zejména v poslední době je to stále aktuálnější. Každý den stojíme tváří v tvář neustálé snaze různých „bojovníků za lepší zítřky“ potlačovat jakýkoliv skeptický či kritický postoj, a to jenom proto, že neodpovídá mému vidění světa.
Je to zkrátka jenom další příklad toho, jak si někteří „sociální inženýři“ představují naplňování svobody slova v praxi. Diskutovat povoleno, ale kritizovat nikoliv. Smyslem jejich existence přeci je neustále se utvrzovat ve správnosti jednoho postoje, rozmanitost názorů nelze v žádném případě připustit. Zastáváš-li odlišný názor, jsi troll, dezinformátor nebo obojí.
Pavel Tykač, Moneta a budoucnost uhlí
10. 12. 2021, Respekt.cz, autor: Luděk Niedermayer
Proč se finančník domnívá, že se v Evropě nevyplatí stavět nové energetické zdroje.
Pavel Tykač, vlastník energetické skupiny Sev.en Energy AG, která provozuje dvě elektrárny, jež které patří k největším zdrojům emisí v naší zemi (Počerady a Chvaletice), nesouhlasí s tím, aby bankéři, a hlavně ti „cizí“, diktovali směr jeho podnikání. Proto nakupuje akcie středně velké české banky Monety Money Bank. Jeho firma (Manecomte Limited) je v současné době zároveň třetím největším akcionářem Monety s podílem 5,19 procenta.
V rozhovoru pro Seznam.cz s názvem, „Cizí bankéři nám nesmí diktovat” Tykač mimo jiné uvádí, že “Chce silnou českou banku”. V textu ale chybí zmínka o jedné velmi podstatné “bankovní” události s ním spojené. Jde o jeho spojení s Agrobankou z 90. let. Samozřejmě, čas běží, mnohé je již zapomenuté – a kde není, tam se jeho PR experti umí postarat o to, aby se nepříjemná minulost z paměti národa, či alespoň z textu, „vykouřila“. Ale zapomínat na minulost by se nemělo.
Banka Moneta Money Bank, jejíž akcie Tykačova firma kupuje, je pokračovatelem banky, která byla součástí americké skupiny GE Capital. Česká Money Bank vznikla tím, že se američtí finančníci, bohužel jako prakticky jediný zájemce, úspěšně ucházeli o nákup zdravé části české Agrobanky. Daňové poplatníky to stálo ohromné množství peněz.
Agrobanka zkolabovala v roce 1996, kdy na ni ČNB uvalila nucenou správu (u čehož jsem jako člen Bankovní rady osobně byl). Stalo se to kvůli obrovské, kapitálem nekryté finanční ztrátě z často velmi podivných a neprůhledných operací – tu vyčíslil auditor Price Waterhouse na devět miliard korun při objemu vkladů 50 miliard.
Agrobanku přitom ovládla od roku 1995 finanční skupina Motoinvest. Dle slov Václava Klause to byla „štika v našem finančním rybníce, a v jejím vedení Tykač působil (dokonce byl generálním ředitelem). Ona „štika v rybníce“ byla těsně spojena s mnoha „riskantními“ (pro mnohé nepochopitelnými) operacemi, které vedly ke stamilionovým ztrátám Agrobanky. Ovšem šetření jen mála z nich vedlo k odsuzujícím rozsudkům soudů a stíhání Pavla Tykače nikdy nevedla k výroku o jeho vině. Jeden z dobových popisů těchto operací najdete v článku v Respektu.
Lze říct, že se svým způsobem do „své banky“ vrací. Doufejme, že to je již jiný Pavel Tykač a naše finanční prostředí se také od 90. let přece jen změnilo. A že tedy současní daňoví poplatníci nemusí propadat panice, že je čeká opakování historie.
V rozhovoru mne zaujala i další část. A ta se týká energetiky, na které někdejší finančník úspěšně zbohatl. Především zde potvrzuje obavy kritiků prodeje elektrárny Počerady vlastněné dříve polostátní firmou ČEZ skupině Sev.en Energy AG. Ti mají za to, že jedním z cílů nákupu je v budoucnu na místě zastaralé elektrárny provozovat novou, plynovou elektrárnu. Pokud se to naplní a vznikne velmi výnosná investice (umístění elektrárny, jak Tykač sám uvádí, je pro tento účel dokonalé), bude to další ukázka, jak u nás soukromý sektor umí zbohatnout na obchodech se státem či polostátní firmou.
Velmi zajímavá je též část o škodlivinách, které do vzduchu Tykačovy elektrárny vypouštějí a ohrožují tím životy lidí. Jeho elektrárny totiž neplní platné evropské emisní limity, které se na ně vztahují od srpna tohoto roku. Na těchto limitech se dohodly státy EU a byly schváleny již v roce 2017. Od té doby běžela čtyřletá lhůta, během které se měli provozovatelé novým emisním limitům přizpůsobit. Elektrárny tak měly opravdu dost času na potřebné investice. Jejich náročnost zřejmě vedla k rozhodnutí ČEZ zastaralou elektrárnu Počerady prodat.
Nejde o „od stolu“ určené limity, ale o hodnoty vycházející z BAT – best available technology, tedy nejlepší dostupné technologie. Sama příprava nových limitů byla několikaletý proces, na němž se podílejí vlády členských států EU, zástupci průmyslu, výrobci technologií, akademici a mnoho dalších. Emisní limity v „Závěrech o BAT“ jsou založené na rozsáhlém technickém i ekonomickém šetření. Znamená to tedy, že je v praxi samozřejmě možné limity splnit, a to nikoliv teoreticky v laboratoři, ale v reálném provozu elektráren, za pomocí dostupné technologie.
Sázka na to, že poměrně drahou investici firma neprovede a „dobere se“ k výjimce z limitů, je velmi riskantní, ale samozřejmě při úspěchu extrémně výnosná pro vlastníka – zato nákladná pro lidi, kteří budou zdravotním rizikem postiženi, a pro společnost, jejíž životní prostředí bude poškozeno. Vzhledem k vývoji na trhu s emisními povolenkami se zjevně, bez jakýchkoliv dalších politických rozhodnutí, čas uhelných elektráren nachyluje, ale interpretace skutečnosti jejich vlastníkem, stejně jako (ne) konání našeho státu stojí za pozornost.
Dalším pozoruhodným výrokem v článku je, že se v Evropě nyní nevyplatí stavět jakékoliv nové energetické zdroje. Světová srovnání (například zde: Lazard.com Levelized Cost of Energy and of Storage) ukazují, že průměrná cena výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů je dnes nejnižší ze všech technologií. Cena se totiž pohybuje kolem 40 dolarů u větru a 35 dolarů u větších fotovoltaických elektráren, tedy hluboko pod současnou cenou elektřiny.
Firmou Lazard uvedené rozpětí potvrzují aukce obnovitelných zdrojů v sousedním Německu, kde investorům stačí stabilní cena mírně na 50 euro za MWh k tomu, aby nové zdroje stavěli (cena elektřiny na trhu na příští rok – poté, co odezní vysoké ceny spojené s cenou plynu – se pohybuje kolem 80 euro).
Samozřejmě, tyto nestabilní zdroje elektřiny vyžadují (kromě toho, aby byl v energetickém mixu podíl stabilních či špičkových zdrojů) instalaci úložišť a ideálně i flexibilitu na straně poptávky. K urychlení využití těchto efektivních zdrojů pak dává smysl nastavit podpůrné programy, na které mimo jiné dostane naše země z rozpočtu EU stovky miliard korun. Tyto zdroje pomohou nejen plnit cíle snižování emisí, ale též pomohou snížit cenu elektřiny pro spotřebitele, jak mimo jiné připomíná hlavní ekonom společnosti ČEZ.
Pokud tedy u nás či jinde v Evropě „nedávají smysl“ investice do restrukturalizace energetiky, které jsou tolik potřebné pro snižování emisí, je to tím, že logika státní regulace (tzn. vytváření pravidel na trhu) uvázla ve světě, který dnes běžně dostupné moderní technologie neznal – a že stát není s to své jasně určené cíle převést do funkčních politik. Zdá se mi, že u nás platí obé, a to v míře jinde nebývalé.
Ale nepochybuji o tom, že provozovateli zastaralých a „špinavých“ tuzemských elektráren takový svět musí velmi vyhovovat. Stejně jako svět, ve kterém se zapomíná na minulost, vyhovuje těm, kteří se ke své minulosti z dobrých důvodů nehlásí.
Odpověď panu poslanci Luďkovi Niedermayerovi
Pavel Tykač
Na webu respekt.cz vyšel text europoslance Niedermayera, ve kterém glosoval můj rozhovor pro zpravodajský portál Seznam Zprávy. Je evidentní, že hodnoty a názory poslance Niedermayera jsou hodně odlišné od mých. Nebudu se pouštět do jejich porovnávání. Jen konstatuji, že je skvělé, že žijeme ve světě, kde takový souboj různých názorů a hodnot může svobodně probíhat.
Chci však reagovat na nepravdy a osobni útoky, kterých se pan poslanec ve svém textu dopustil. První věcí je jeho připomenutí staré historie někdejší Agrobanky. Pan poslanec je podepsaný pod jedním z nejkontroverznějších a ekonomicky nejšílenějších rozhodnutí v celé historii České národní banky, které byl v oné době viceguvernérem. Tehdejší bankovní rada ČNB v roce 1996 rozhodla, proti vůli celé vlády, o zavedení „preventivní nucené správy“ v Agrobance, čímž jí de facto zlikvidovala. Své rozhodnutí odůvodnila pochybnostmi o kriminálním pozadí Motoinvestu, který byl v té době významným akcionářem AGB.
Jakékoliv kriminální pozadí lidí kolem Motoinvestu se nikdy nepotvrdilo, přes obrovské úsilí, věnované snaze nalézt jakýkoliv trestný čin, nebyl nikdo z Motoinvestu nikdy za žádný delikt spojený s AGB ani obžalován natož odsouzen. Agrobanka byla v polovině devadesátých let ve srovnatelné finanční kondici jako ostatní banky. Nebyla na tom ani lépe, ani hůře. Ale ke dnu jí poslalo šílené rozhodnutí pana Niedermayera a jeho tehdejších kolegů, které navíc stálo daňové poplatníky v té době závratných více než 50 miliard korun.
Není tedy divu, že ve zřejmém rozporu s fakty pan poslanec popírá realitu a zkouší ze svého selhání vinit někoho jiného, v tomto případě mě.
V další části svého textu se pan poslanec vymezuje proti výjimkám uděleným elektrárnám v Počeradech a ve Chvaleticích na vypouštění rtuti. Pomíjí fakt, že obě elektrárny investovaly každá několik miliard korun do toho, aby splnily 24 dalších sledovaných parametrů. Tím se skupina Sev.en, jejímž jsem hrdým beneficientem, stala jedním z největších investorů do zlepšování životního prostředí v Česku. Pomíjí také, že výjimku z emisních limitů v Česku získalo třináct elektráren a tepláren a další desítky zdrojů po celé Evropě. Jde o naprostou většinu velkých výrobců elektřiny z uhlí. Pan Niedermayer přesto hovoří o tom, že pouze „Tykačovy elektrárny neplní platné evropské emisní limity“.
Přitom podmínkou získání výjimky jsou rozptylové studie nezávislých certifikovaných laboratoří, které potvrzují, že dopady na životní prostředí jsou buď zanedbatelné, nebo dokonce zcela neměřitelné (jinak by výjimka vůbec neměla šanci). Pan Niedermayer přesto píše, že „Tykačovy elektrárny ohrožují životy lidí“. Soustředí se přitom na jeden jediný parametr, jehož splnění by přesně podle litery i záměru zákonodárce, při porovnání velikosti investice a dosaženého efektu, nedávalo žádný smysl.
Přesně tak, jak zákonodárce zamýšlel, získaly nejen naše elektrárny výjimku, protože ji podle metodiky i podle zdravého rozumu získat prostě musely. Bohužel, v idealistickém světě bruselských kanceláří občas „mince nemají rub i lic“. V reálném světě, kde se v zimě bez energie vyrobené z fosilních paliv ještě dlouho neobejdeme, se musíme prostě jen snažit, abychom při zajištění potřebného množství elektřiny, minimalizovali vedlejší účinky.
V další části svého textu odmítá pan poslanec můj názor, že se v současné Evropě nevyplatí stavět vůbec žádné nové zdroje, lhostejno zda obnovitelné nebo fosilní. Mám pro něho jednoduchou nabídku. Pane poslanče, naše firma vám poskytne zdarma libovolný pozemek, postavte zde bez dotací jakýkoliv zdroj a se ziskem ho provozujte. Pokud to dokážete, pak se vám veřejně omluvím a veškerý zisk si samozřejmě ponecháte. Jsem si naprosto jistý, že můj výrok pro Seznam Zprávy byl správný. Bez dotací dnes nepostavíte nic, co bude dávat ekonomický smysl. A tuhle šílenou situaci, která je skutečnou příčinou současné drahoty elektřiny jste způsobili vy, europoslanci, svými amatérskými a nedomyšlenými zásahy do fungování energetiky.
Co říci na závěr? Pan poslanec byl ve svých výrocích místy velmi osobni, neodolám a zvednu hozenou rukavici.
Vážený pane Niedermayere, jsme už oba ve věku, kdy člověk tak trochu bilancuje a hodnotí svou životní cestu. Na jedné straně vidím muže, který v životě postavil korporaci, která dává po celém světě každý den práci více než deseti tisícům zaměstnanců, zajišťuje to, že v Česku, Americe, Austrálii i Británii denně statisíce lidí otočí vypínačem a s jistotou ví, že světlo se rozsvítí, korporaci, která investuje ročně miliardy korun do toho, aby svět fungoval a byl lepším místem k životu, korporaci, která pravděpodobně v příštím roce poprvé překročí miliardu dolarů ročního zisku před zdaněním, korporaci, která jen v Česku odvádí do státního rozpočtu víc než 20 miliard korun ročně, korporaci, která mne a tisíce dalších zaměstnanců naplňuje hrdostí na to, co, jak a proč děláme. A na druhé straně je muž, který je – snad s jednou výjimkou – celý život závislý na veřejných rozpočtech, nikdy se nevystavil působení trhu, nikdy ani nezkusil vydělávat peníze v konkurenčním prostředí, kde schopní obstojí a neúspěšní prohrají, ale nic mu nebrání v tom, aby kritizoval a poučoval ty, kdo žijí v každodenní realitě a nikoliv v bruselském ráji.
